Diagnóza coulrofobie: Proč se někteří lidé k smrti děsí klaunů?

„Svůj odměřený vztah ke klaunům jsem si uvědomovala už dlouho. Zní to zvláště, ale vybavuji si, jak jsme s rodiči chodili do McDonaldu. Celá rodina se tam těšila, ale mě vždycky jako první do očí vrazil ten příšerný klaun,“ napsala nám čtyřiadvacetiletá čtenářka Laura.

Ta před pár lety zjistila, že její nepříjemné pocity z klaunů přesahují hranice běžné antipatie k nesympatickému subjektu.

„Je to asi pět let. Se svým tehdejším přítelem jsme byli na takové vesnické pouti, kde se konalo klaunské vystoupení. Klauni lítali tak nějak všude mezi lidmi,“ popisuje dávný zážitek Laura.

„Pak přišla zvláštní chvíle. Začalo se mi dělat špatně. Cítila jsem se úplně sevřená, nešlo se mi nadechnout. Měla jsem chuť začít strašně křičet, ale ani to jsem nezvládla. Vzpomínky na to mám dost v mlze. Přítel mě pak odvedl pryč. S jistotou ale vím, že jsem se cítila hrozně, jako nikdy předtím,“ vypráví Laura.

Coulrofobie je poměrně nový termín, jedná se totiž také o velmi mladou diagnózu. Rozhodně jí ale Laura netrpí sama. I když se fobie z klaunů zdá jako dost bizarní věc, pociťuje ji více lidí, než se může zdát. Podle některých zdrojů se coulrofobie řadí mezi deset nejběžněji se vyskytujících fobií.

Asi nejznámějšími coulrofobikem je herec Johnny Depp, který trpěl klaunskými nočními můrami už od dětství. Sám přiznával, že ho děsí nepravé namalované tváře a falešné úsměvy. Podobně je na tom ale i herec Daniel Radcliffe, představitel Harryho Pottera.

Coulrofobii si psychologové vysvětlují jednak jako strach z cizího a neznámého. „Klauni byli vždycky spojeni s nebezpečím a strachem, protože vystupovali proti vší logice. Obecné porozumění posouvali téměř za hranice zdravého rozumu. A to všechno nejen prostřednictvím žertu, ale i posměchu,“ uvádí Andrew Scott, profesor z univerzity v Buffalu, který se specializuje na šaškovskou kulturu.

U klauna neznáte jeho pravý obličej, může tak provést cokoli a nebude odhalen. Ještě děsivější je jakýsi pocit zrady. Něco, co se tváří vesele, má ve skutečnosti krvelačné úmysly.

Tyto zdánlivě utkvělé představy v minulosti posílily skutečné události s vraždícími klauny. Mezi nejznámější případy patří francouzský klaun Jean-Gaspard Deburau, který v 30. letech 19. století údajně umlátil dítko holí za to, že se jeho zjevu smálo.

Všeobecná hysterie kolem klaunů nastala ale až o více než sto let později. Vyvolal ji Američan John Wayne Gacy. Ten odmalička klauny miloval, a v dospělosti se jím proto také stal. V kostýmu vystupoval na dětských oslavách a různých dobročinných akcích.

Bohužel však trpěl sadistickými sklony. Dá se říct, že když zrovna nevystupoval, zabíjel, kde mohl. V sedmdesátých letech sexuálně napadl a usmrtil více než třicet chlapců. Za své činy byl v roce 1994 popraven. Tato šokující zpráva spolu s jeho fotkami v klaunském převleku obletěla celý svět.

Olej do ohně pak přiléval i zábavní kulturní průmysl. Začalo vznikat spoustu hororových filmů a knih, kde hlavním „záporákem“ byl klaun. John Wayne Gacy také inspiroval světoznámého autora hororů Stephena Kinga, který podle něj napsal svůj asi nejznámější román TO.

„I přesto, že je řada lidí přesvědčená, že fobie je rys jejich povahy, a tudíž s tím nepůjde nic dělat, není to pravda. Specifická fobie je dobře léčitelná úzkostná porucha,“ říká o fobiích psychiatr MUDr. Ján Praško, CSc.

Coulrofobie se léčí obtížněji než většina ostatních fobií, ale možnosti zde jsou. Pacientům nejčastěji pomáhá přímá konfrontace se subjektem jejich hrůzy. Záleží však také na původu jejich strachu. U každého je totiž jiný, a proto se ne vždycky tato metoda osvědčí.

Máte ve svém okolí někoho, kdo se až k smrti děsí klaunů?