Článek
Zuzana se přistěhovala s rodinou do bytovky a po čase vypozorovala, že vedle v bytě často pláče dítě. „Ten křik se opakoval den co den. Slyšela jsem holčičku, jak brečí a prosí maminku, a tu zase, jak na dítě matka občas zvýší hlas,“ říká Zuzana s tím, že se rozhodla to nenechat být.
„Měla jsem štěstí, že holčička chodila ke stejné dětské doktorce jako moje děti, a tak jsem jí o svém podezření řekla. Lékařka byla vstřícná. Prozradila mi, že holčička má problémy s usínáním a hodně se vzteká,“ doplňuje Zuzana.
S policií opatrně
V první chvíli vás nejspíš napadne zavolat policii, jenže pokud jste neviděli na vlastní oči, jak dospělý dítě fyzicky napadá, není vhodné hned do rodiny poslat policejní hlídku. „Nemám-li stoprocentní jistotu, není policie dobrou volbou. Už jen proto, že v rodině se nic dít nemusí, a najednou tam přijedou policisté vyšetřovat nějaké udání a pro dítě tohle může být šok,“ říká terapeutka Lucie Horníková.
„Policie by měla být volána v případě, že je bezodkladně ohrožen lidský život. Má-li člověk pocit, že je dítěti ubližováno soustavně, že nešlo o nějaký jednorázový konflikt, je třeba kontaktovat odborníky,“ doplňuje Petra Wűnschová z občanského sdružení Acorus, které pomáhá obětem domácího násilí.
Pomozte anonymně
Tím nejpovolanějším, kdo ví, jak dítěti pomoci, je Orgán sociálně-právní ochrany dětí, takzvaný OSPOD, jenž funguje na každém příslušném městském úřadě. Informovat o svém podezření můžete pracovníky i anonymně. Možná se vám to nezdá být fér, ale má to logiku. Je-li rodina v pořádku, a vy na ni přesto upozorníte, stanete se terčem vzteku. A když v rodině násilník skutečně žije, může se jeho agrese obrátit proti vám.
OSPOD se musí zabývat každým oznámením, ale ví, jak na to. Zjistí třeba snadno, zda rodinu už sociální pracovníci někdy prověřovali, a má lidi vyškolené na práci s dětmi. Ti dovedou odhalit, zda je s dítětem něco v nepořádku. Možná občas dítě potrestáte, ale je nutné ho hned zbít? Jde to i jinak.
Ve výhodě jste v případě, že dítě alespoň trochu znáte a pohybuje se třeba ve vaší blízkosti. Bývalo veselé, a teď se zdá zakřiknuté? Znáte ho jako přátelské, ale teď vám připadá bázlivé? Anebo úplně naopak – máte pocit, jako by k vám chovalo až přílišnou náklonnost? To může značit, že se s ním něco děje. „Dítě může mít potřebu se s někým sblížit a hledat u něj pocit bezpečí,“ upozorňuje Lucie Horníková.
Nevyvozujte ale hned závěry z toho, že dítě potkáte s monoklem na oku. „Nemáte jistotu, že se nepopralo ve škole. Zjistit by to šlo návodnými otázkami. Třeba: Ty ses popral, nebo co se stalo?“ radí Lucie Horníková.
Když je dítě svědek
Týrat dítě přitom neznamená, že ho hned někdo fyzicky nebo psychicky napadá. Trpí totiž i v případě, že žije v rodině, kde dochází k domácímu násilí. Víte, jak ho život s násilníkem ovlivní?
„Až v 90 procentech domácího teroru je totiž dítě svědkem, byť si rodiče myslí, že je zavřené v pokojíčku, nebo jde o miminko. I to totiž nepohodu dokáže vnímat. Naopak malé děti jsou úplně bezbranné, bojí se o sebe i o maminku. Být svědkem domácího násilí se rovná týrání," poznamenává Petra Wűnschová.
Máte podezření na týrání dítěte? Nejednejte zkratkovitě, ale ani nad tím nezavírejte oči.