Článek
Nejsem věřící a proti antikoncepci nic nemám, rovněž si nemyslím, že by bylo údělem ženy pouze rodit děti a skákat kolem plotny. Jsem také nepraktická, nebaví mě domácí práce a vystudovala jsem vysokou školu. Přesto máme čtyři děti. Nijak zvlášť jsme je neplánovali - první se narodilo ještě za studií, druhé těsně po nich. Když poodrostly, zatoužila jsem v klidu a v pohodě užít si ještě mateřství s rozkošnou holčičkou. Narodila se nám dvojčata, kluci.
Brala jsem to jako výzvu, že to jde zvládnout. A šlo. Ještě v porodnici pár týdnů před narozením dvojčat jsem začala psát knížku, a když bylo dvojčatům půl roku (a starším dětem 5 a 8), jsem ji v termínu odevzdala. Už v šestinedělí jsem poprvé vyrazila do svého milovaného divadla a zůstala jsem tak i nadále pravidelným divákem....
V témže roce jsme si splnila sen a odchovala svůj první vrh čistokrevných psů. Když byl dvojčatům rok, předala jsme je na týden manželovi a vyrazila se staršími dětmi k moři. Když jim byly dva, vyrazili jsme všichni. Taky jsme koupili a rekonstruovali dům, abychom měli dost prostoru a v budoucnu si nelezli na nervy. Samozřejmě jsem celou dobu pracovala, psát a překládat lze i po nocích a z domova. I nadále jsme se stýkali s přáteli, jen jsme je museli většinou zvát k nám domů, protože hlídání vždy po ruce nebylo - tedy do té doby, než starší děti mohly začít hlídat mladší... Manžel, jehož koníčkem je cestování, jednou za čas vyrazil na velkou cestu.
Teď, co už děti povyrostly, jezdíme po světě zase spolu jako zamlada. Prostě jsme žili životním stylem, jaký jsme si vybrali, rozhodně jsme si nepřestali plnit životní plány. Všechno vždycky nebylo tak růžové, jak se to teď při psaní může jevit, se čtyřmi dětmi je spousta práce a nervů, byly občas nemocné, leccos si člověk musel odepřít. Určitě ale ne tolik, aby kvůli tomu třeba jen jednou zalitoval, že děti má.
Prostě žili jsme a žijeme úplně normálně, jen ve velké rodině, která je dnes mnohými vnímána jako „nepatřičná". Mně připadá nepatřičné spíše hopsání kolem jedináčků, nářky, jak skloubit práci a péči o často jedno (!) dítě, přesvědčení, že když nebude mít všechno značkové, utrpí citovou újmu. Za tím vším se skrývá jenom sobectví rodičů a zmatené priority. Což neznamená, že by rodiče měli na sebe zapomenout, jen to chce dát „užívání si" a „rozdávání se" do rovnováhy. A uvědomit si, co je ze všeho nejdůležitější.
P. S.: Uvědomit by si to měl i stát a celá společnost. Když jsme s dětmi vyrazili do zoo, do muzea nebo někam na hrad a tam nám objasňovali, proč nemáme nárok na rodinné vstupné („rodina, to jsou dvě děti a dva dospělí“), bylo nám hořko.
Pozor, v pondělí startuje nové Téma týdne s názvem Moje svatební noc. Zažily jste také něco šíleného? Nebo to byla hotová romantika? Napište nám o tom na info@prozeny.cz a můžete vyhrát 500 korun!
