Děti a tresty: Jak k nim správně přistupovat? Poradíme

Helena Růžičková, která v sérii filmů Slunce, seno... uštědřuje svému malému synovi i dospělé dceři bez rozdílu jeden pohlavek za druhým, je úsměvná klasika. V mnoha rodinách to není filmová nadsázka, ale realita, v níž děti skutečně vyrůstají. Jak by to mělo s dětskými tresty vypadat, a za co by nějaký ten pohlavek zasloužili spíš rodiče?

Tresty většinou uleví rodičům, ale dítěti výchovně neprospějí. „Většina trestů jen dítě přivede do vzdoru nebo do přílišné lítostivosti, a později v dospělosti se projeví například zvýšenou agresivitou nebo nízkým sebevědomím,“ varuje kouč osobního rozvoje a vztahový kouč Aleš Kalina. Nejde ani tak o to, čím dítě trestáte. Podstatné je, zda chápe, čím si trest vysloužilo. Již od malička je proto nutné mu vždy vše vysvětlit a jasně definovat, co je pro vás nepřípustné chování. A pak ho dopředu varovat, co bude následovat, když se nebude chovat podle dohodnutých pravidel. Mimochodem, víte, proč dítě doma zlobí a jinde ne? 

A takhle se to liší podle věku dětí.

V tomto věku si děti ještě neumí spojit své chování s následným trestem. Vaším úkolem je držet je z dosahu nebezpečných věcí, protože zvědavost a touha objevovat je pro ně základní přirozenost.

Když se k něčemu takovému přece jen dostane, musíte důrazně říct „ne“, a přemístit ho. Když se začne vztekat či jinak odporovat, na dvě minuty ho dejte na klidové místo (do jídelní židličky, do ohrádky) a vysvětlete, proč jste mu danou věc nedovolili. A jděte mu příkladem, protože od vás se nejvíc učí. Například u jídla nekoukejte do mobilu, protože dítě nepochopí, proč vy můžete a ono ne.

„Tady už děti začínají chápat spojitost mezi svým chováním, a tím, co po něm následuje. Takže je čas začít jasně stanovovat hranice a pravidla. Dřív než přikročíte k jakýmkoli trestům, vysvětlete dítěti, co bude za určité prohřešky následovat,“ radí americká psycholožka ve svém článku pro magazín „KidsHealth“ Lauren M. O´Donnell.

Pokreslilo vaše tříleté dítě nábytek pastelkami? Netrestejte ho, ale vysvětlete mu, proč vám to vadí. A zapojte ho do likvidace následků. Mělo by vám pomoct nábytek umýt, zbytek dne strávit s hadrem v ruce, nikoli s pastelkami.

Pokud i tak stále překračuje meze, můžete přistoupit k trestům. Dopředu ale dítěti stanovte, kolikrát za den mu budete prohřešek tolerovat. Pomůže dát na lednici či nástěnku jakýsi graf, kam budete dávat třeba černé puntíky, které značí varování. Malé děti totiž žijí okamžikem, takže jim to usnadníte, když své prohřešky uvidí černé na bílém.

Ideální pro tento věk je poslat dítě na předem určené místo, kde bude samo (ne ve svém pokojíčku, kde má hračky), bez zájmu okolí. Může to být třeba židlička v rohu. A na jak dlouho? Na každý rok vašeho dítěte jedna minuta. Takže tříleté dítě by takto o samotě mělo strávit tři minuty, pětileté pět minut.

V tomto věku je důležitá především pravdomluvnost a důslednost (nejčastější lži rodičů). Děti musí vědět, že to, co říkáte, myslíte skutečně vážně. „Jestli vyhrožujete, že otočíte auto a vrátíte se domů, pokud se vaše děti nepřestanou hádat, musíte si být jistí, že to opravdu uděláte. Vaše autorita je v tuto chvíli důležitější než zmařený výlet,“ radí Lauren M. O´Donnell.

Děti v tomto věku potřebují především motivovat. Lepší je jim zakázat televizi na jeden den, nikoli na měsíc. Potřebují mít vidinu toho, že když se polepší, jejich výsady se vrátí. A to v dohledné době. Měsíc je pro prvňáčka jako rok pro dospělého, tak to nepřehánějte.

Děti v tomto věku začínají vyžadovat větší volnost a svobodu. Dopřejte jim ji, ale se vším všudy. Musí se naučit nést následky za svá rozhodnutí, která mohly díky větší volnosti učinit. Už popáté nemá před spaním hotové úkoly do školy? „Nepřipomínejte mu je, netahejte ho z postele, rozhodně mu s nimi nepomáhejte. Nechte ho být, druhý den ve škole jasně pocítí důsledek své nezodpovědnosti,“ radí Lauren M. O´Donnell.

Až když tohle nezafunguje, můžete přikročit k trestům typu zákaz mobilu, žádná sobota strávená u kamaráda a podobně.

I nadále musíte stanovovat (upravovat) pravidla – kdy je večerka, jaké jsou jeho povinnosti doma, kdy má přijít domů od kamaráda a podobně. Spíš než tresty je ale dobré dovolit dítěti se do stanovování těchto pravidel zapojit. Projevte mu důvěru a nechte ho do věcí, které se ho týkají, mluvit. „Dopřejte mu alespoň částečnou kontrolu nad vlastním životem, pocit, že o sobě může rozhodovat,“ říká Lauren M. O´Donnell. Chcete, aby se domů vracelo nejpozději v šest večer, ale dítě si prosazuje osmou hodinu? Vytvořte kompromis (má kompromis místo ve vztahu?), sedmá večer je snesitelná pro obě strany, ne?

Pravidla, na jejichž tvorbě se dítě podílí, se mu pak lépe dodržují. Ale samozřejmě platí, že pokud je opakovaně porušuje, přichází předem dohodnutý trest.

Jak to máte s tresty u vás doma?