Článek
Je to k vzteku. Roztomilou dětskou říkanku své dítě učíte týdny, a výsledek je leckdy nulový. Jakmile ale někde jednou jedinkrát zaslechne přisprostlou rýmovačku, věřte, že ji bude umět hned. Na sprosťárny jsou prostě děti až nehezky chytlavé. A takhle to pak dopadá.
U zápisu
Historky ze zápisů do prvních tříd jsou naprostou klasikou. Snad všichni rodiče budoucích školáků se děsí chvíle, kdy bude jejich ratolest vyzvána k přednesu nějaké básničky. Maminka Klárky se bála oprávněně.
„Na Klárčin zápis nikdy nezapomenu, i když dnes se tomu už jen smějeme,“ vypráví sedmatřicetiletá Zuzana. Její tehdy šestiletá dcerka totiž paní učitelce, která se jí ptala, zda umí nějakou hezkou básničku, s naprostým klidem řekla: „Já znám tři fakt hezký básničky, ale nemůžu vám je říct. V jedné se totiž říká ‚pr..l‘, v druhé ‚ho.no‘ a ve třetí ‚sr.t‘.“
Prostořekost dětí bývá úsměvná, někdy se ale kvůli ní dostanete do poněkud trapné situaceFoto: THINKSTOCK
Podobně zaperlil i čtyřapůlletý Vojtěch. Zrovna měl období, kdy ho extrémně zajímaly živelní pohromy, obzvláště tornáda. S rodiči řešil, co tornáda způsobují a podobně. Byl plný informací a potřeboval je sdělit své oblíbené paní učitelce. „Vletěl do třídy a okamžitě spustil: ‚Paní učitelko, tornáda jsou hlavně v Americe, u nás moc ne, a když, tak jen malinkatá. Ale až jednou přijde velké tornádo i k nám a vezme nám majetky, tak se z toho posereme‘,“ vypráví Vojtova dvaatřicetiletá maminka Lucka.
Trochu horké chvilky prožila i pětatřicetiletá Marta, jejíž skoro šestiletý syn měl problémy s vyslovováním písmenka „R“: „Chodili jsme na logopedii a vždy dostali nějaký domácí úkol, jak to ‚R‘ procvičovat i doma. Jednou jsem jela na víkend pryč a trénování nechala na manželovi,“ vzpomíná Marta. Poté, co se synkem přišla na logopedii, nestačila se divit. Když se totiž logopedka chlapce zeptala, zda doma trénovali, s hrdostí jí odpověděl. „Ano, cvičili jsme to, a už to umím. Hele. Prrr..l, prrr..l, prrr..l,“ výskal radostně.
Ať už jste se za své dítko zastyděli jakkoli, zkuste to brát s úsměvemFoto: thinkstock
Pýcha předchází pád
Jsou situace, kdy se v jedné vteřině dmete pýchou, jak úžasné máte dítko, a hned vzápětí vás vaše ratolest vrátí zpátky na zem. Své o tom ví i čtyřiatřicetiletá Gábina, maminka pětileté Adélky. Když za ní dcerka na hřišti přiběhla s tím, že Filípek jí řekl, že je blbá, a že se to neříká a není to přece hezké, byla vcelku pyšná. „S úsměvem jsem jí odpověděla, že má pravdu, že se to opravdu neříká, a tetelila se, jak mám vychované dítě. Jenže to by nesměla Adélka pokračovat,“ vypráví Gábina. Holčička se spokojeně usmála a pronesla: „Já mu říkala, že je kretén, že takhle se mluvit nemá.“
A dnes už sedmdesátiletá Jana nikdy nezapomene, když před mnoha a mnoha lety jela se svým tehdy pětiletým synem ve vlaku. „Byl vážně roztomilý a takový komunikativní, takže se nad ním polovina vagonu rozplývala. A pak ho jeden pán vyzval, aby jim něco hezkého zazpíval,“ směje se Jana. Její synek opravdu nebyl stydlivý, a tak hned a ochotně spustil: „Já jsem žižkovský Pepík, ještě jsem si nefik.“ Janu sice polilo horko, ale díky bohu její spolucestující nebyli žádní puritáni a výběru písně se s chutí zasmáli.
A co vaše děti? Také jim nějaké to slovíčko občas ujede?
