Děti a domácí práce: Začít co nejdřív a neplatit za ně

Jak potomkům vysvětlit, že nežijí v hotelu, ale měli by ve vaší společné domácnosti přiložit ruku k dílu? Kdy dát dětem jejich vlastní povinnosti a proč je to důležité, když mnohdy byste to vy udělali lépe a rychleji? Zeptali jsme se dětského psychologa Václava Mertina a pedagoga Marka Hermana.

Neexistuje univerzální pravidlo, jak si v domácnosti rozdělit povinnosti. Záleží na mnoha faktorech, především na časových možnostech. Důležité je zapojení všech a jít dítěti příkladem.

To potvrzuje Václav Mertin: „Každá rodina si vytváří vlastní zvyklosti. Důležité je, aby se oba rodiče nějakou měrou, ne nutně stejnou, viditelně podíleli na chodu domácnosti. Možná víc činností vykonává maminka, ale táta jde zcela samozřejmě na nákup, v sobotu uvaří...“

I Marek Herman je pro férovost: „Co se týče rozdělení rolí, je ve vztahu muže a ženy zásadní hrát fér a být poctiví. Nehrát malicherné přesilovky a domluvit se tak, aby nastavení vyhovovalo všem. Pro dítě jsou ve výchově důležité něha, řád a povinnosti a možnost poznávat svět, aby z něj vyrostl samostatný a empatický jedinec.“

Pomoc dětí není zpočátku opravdová pomoc, často spíš práci přidělávají. Ale je to cesta, která vede k samostatnosti. Roste sebedůvěra, děti se učí novým věcem a nemají pocit, že domácí práce jsou trest.

Že se jedná i o formu vzdělávání, potvrzuje Václav Mertin: „Často zapomínáme, že ke vzdělání patří i to, že dítě pomáhá třeba obalovat řízky, vyměňovat baterii u hodin, prostírat stůl...“

A Marek Herman dodává, že zejména maminky dělají častou chybu: „Snaží se co nejrychleji všechno udělat samy, aby si pak s dítětem mohly hrát. To je ale výmysl dnešní doby. Máma má učit dítě lézt, sedět, uchopovat a chodit. A hrou může být všechno, co spolu děláte. Vybalování nákupu, vaření, třídění prádla... Děti potřebují ochutnávat život.“

Dříve bylo zapojení dětí samozřejmé, každá ruka se v hospodářství i péči o mladší sourozence hodila. Dnes je situace jiná, ale jak říká Marek Herman: „Děti potřebují pochopit, že musí přiložit ruku k dílu, aby doma bylo dobře. Sice nikdo hladem neumře, když nepomůžou, ale když pomáhám, jsem užitečný lidem, které mám rád.“

Podle Václava Mertina je dobré „hrát“ na pocit důležitosti: „Částečně jsou děti ochotné pomoci, protože se tím cítí dospělejší. A rozhodně funguje zdůraznění podílu dítěte. Že tu bábovku dělala Anetka skoro sama...“

Marek Herman připomíná, že děti se odmalička učí nápodobou: „Když vás vidí něco dělat, chtějí to zkusit také. Ano, jsou nemotorné, pomalé, nacákají a všechno jim trvá, ale zásadní chyba by bylo odstavit je.“

A kdy dětem dávat první úkoly? Čím dříve, tím lépe. Pedagog má jasno: „Začínáme od tří let, kdy má dítě pár drobných povinností, chystá třeba příbory... Prvním milníkem je v šesti letech převzetí zodpovědnosti za pokojík. V devíti letech pak druhý milník, kdy rodina objeví institut ‚levné pracovní síly‘ a dítě vykonává menší práce. Třídí prádlo, vytírá podlahu, chodí na menší nákupy a umí uvařit tři jednoduchá jídla. Třetí milník je okolo patnáctého roku, kdy je schopné se o sebe postarat. Samostatnost je klíč k životní spokojenosti.“

Nadšení z nových úkolů vydrží krátce a někteří rodiče přistupují k systému odměňování. Někdo argumentuje tím, že v dospělosti také dostáváte za práci peníze a dítě se tak učí pracovat s financemi.

„Pokud maminka dostává za přípravu oběda dvě stovky a táta za instalaci programu do počítače stovku, pak i dítě může dostat za vynesení koše dvacet korun. Jinak ovšem odměňovat penězi za běžnou pomoc nepokládám za vhodné. Pomoc dítěte by měla rozjasnit atmosféru v domácnosti,“ říká Václav Mertin.

A Marek Herman dodává: „Platit dětem za to, že doma pomáhají, je naprostý úlet. Dostává snad máma za domácí práce nějakou odměnu? Děti nemají doma pomáhat, protože se to vyplatí.“

S potomky může být někdy hodně těžká domluva, zvlášť máte pocit, že mluví cizí řečí. Otestujte si, jak rozumíte dnešním teenagerům.