Děsivý příběh o ubohé Brigitě z podhradí

On ten sochař přišel do Prahy, jako mnoho dalších umělců, vědců a podvodníků, za vlády císaře Rudolfa II., který je podporoval a financoval a těšil se z jejich děl. Ten sochař se jmenoval Franco.

Císař Rudolf II. byl na ženské a zvláště pak na ty hodně mladé. A to jak na reálné, tak na ty v podobě soch či obrazů. A nejlepší se mu zdálo, když ty ženské byly nahaté. Čím nestoudnější, tím lépe a radostněji. A takovou sochu též vyžadoval od Franca.

Franco buď neměl představivost, nebo byl prostě jako každý, nebo skoro každý chlap, a spojoval svou práci s tím, že si užije života. A tak začal v podhradí hledat nějakou pěknou holku, která by mu stála modelem neoděná. Protože když taková pěkná holka shodí šaty a tedy odhodí zábrany, a když také vypije nějaké to víno, snadno podlehne mladému a svalnatému muži, který ji navíc zvěčňuje v kameni.

Slečna Brigita chodívala nakupovat na trh ve stejné době, kdy si tam po ránu kupoval Franco kyselé rybičky, aby mu pomohly vystřízlivět.

Pochopitelně si jí všiml a několikrát ji sledoval až k jejímu domu. Jenže ona nikdy nebyla sama. Buď s maminkou, nebo se služkou. Matka ji hlídala jako ostříž. Nakonec se tedy odhodlal a oslovil právě maminku s přáním, aby mu Brigita stála, že jde o sochu pro císaře a tedy o velikánskou čest.

S takovými požadavky dáma Franca vyhodila a křičela na něj: „Já vás všecky znám. Všecky mužské. Jde vám jenom o jedno. A tomu císařskému chlípníkovi hlavně!”

Franco se nedal odradit. Naopak ho lákalo čím dál tím víc děvče svléknout. Kromě toho, císař naléhal. Nakonec, na žádost sochaře, poslal pro Brigitu svůj kočár. A nastoupit do takového vozu, to se neodmítá. To by někoho mohlo stát krk.

Dívka se musela ve Francově ateliéru obnažit, i když se strašlivě styděla a plakala. Císař je císař.

Franco ji načrtl a potom tesal do kamene, vytvářel z něj málem živou krásu. A dívce nabízel a vnucoval víno. Sám pil.

Ona si také cucla. Pak pila víc a víc... Skončila s ním v posteli.

Promilovali noc a usnuli. Ráno se dívka probrala, zoufala si a s brekem utekla. Franco se do ní ale zamiloval a přišel navštívit s květinou ji i její matku: „Já bych si Brigitu rád vzal a prosím vás o ni.” Matka dospěla k názoru, že je to slušný muž, má pěknou práci na Hradě, tak nakonec proč ne?

Jenže císař poslal umělce do Uher, aby tam pro něj vytvářel sochy tamějších šlechticů. Na rok ho tam poslal. Nedalo se nic dělat, svatba se odložila na dobu, kdy se vrátí. Mladík ji zapřísahal a ona mu slíbila, že mu v Praze zůstane věrná. Slíbila a psala mu denně jeden dopis plný sladkých slov.

I on jí psal každý den, pak obden, pak... Jeho dopisy ustaly zcela. A v Uhrách pochopitelně flirtoval s řadou dívek. A spával s nimi. Nakonec se ale vrátil. Než šel k Brigitě, stavil se krčmě U Hrocha, kde mu paní hostinská vyprávěla o tom, jak se Brigita slézala v Jelením příkopě se spoustou chlapů, když on musel dřít v cizině. Ona ta baba chtěla dostat Franca do postele, což se jí v tu noc i podařilo.

Druhý den vylákal sochař svou dívku zrovna do Jeleního příkopu a křičel tam na ni, žádaje, aby se mu ke svým nevěrám přiznala. Nevěřil jí, když mu přísahala, že je nevinná. Ve vzteku ji probodl dýkou. Pak do ní ještě několikrát čepel vrazil, i když už byla bez života. Potom ji na místě zakopal do země. Později ale hovořil s lidmi, ptal se a zjistil, že mu jeho snoubenka opravdu zůstala do smrti věrná. Šel tedy k soudu a ke všemu se přiznal. Byl odsouzen k trestu smrti.

Rudolf II. dal dívku vyzvednout ze země a pohřbít do hrobu. Před tím ale nařídil Francovi, že nežli bude sťat, musí sochu dívky vytesat do kamene. Ve stavu, v jakém byla nyní.

Franco císařův rozkaz vyplnil. Vznikla odporná socha. Socha marnosti. Šklebící se kostra dívky. Tělem jí lezou žáby a ještěrky, požírající poslední zbytky jejího na kostech zbývajícího masa. Po dokončení posledního svého díla byl Franco popraven.

Ta socha je dodnes k vidění. V postranní kapli kostela svatého Jiří na Hradčanech v Praze.