Denisa Kršková (29) si na modeling nevěřila, ale prorazila. A co vy, stanete se naší modelkou?

Její tvář se objevila v kampaních a reklamách takových značek, jako jsou Cartier, Air France, Renault, Baťa nebo Beltissimo. Vedle toho nafotila nespočet módních editorialů do časopisů a jako modelka jezdí za prací i do zahraničí, v poslední době především do Rakouska, Německa a Itálie. Navíc uplatnila svůj talent ve filmu, když si zahrála v zatím posledním dílu ságy Underworld: Krvavé války. Je tedy inspirací pro všechny, kteří si z jakéhokoliv důvodu nevěří.

Původně jste modelkou být nechtěla. Co se nakonec změnilo?

Jednoho dne mě, asi jako každou modelku, oslovil skaut z modelingové agentury. Bylo mi tenkrát šestnáct, čerstvě jsem odložila panenky, věnovala se sportovní gymnastice a aspirovala na chovatele zemních veverek a jiné čtyřnohé havěti. Byla jsem velký zvířatomilec. Svět modelingu pro mě byl jedno velké sci-fi, do kterého jsem neměla v úmyslu zavítat. Neuměla jsem si představit, co od něho mohu čekat.

Nicméně pod nátlakem prozíravé maminky jsem se na výzvu modelingového skauta dostavila do agentury. Nekompromisně jsem šanci, kterou mi nabízeli, odmítala. Tvářila jsem se, že o takovou příležitost nestojím a kariéra modelky není pro mě.

Ve skutečnosti jsem si ale vůbec nedůvěřovala a měla jsem obrovský strach, že bych nebyla dost dobrá. Není se čemu divit – když máte pod polštářem „Zvířata mi straší ve věži“ od Geralda Durrella, na stole „Příběh lvice Elsy“ a v knihovně „Etologii“ od Veselovského, nenapadne vás, že byste mohla točit reklamu pro Cartier. Myslím, že jsem tajně doufala v kariéru ředitelky zoo. Kdyby to nevyšlo, tak alespoň v kariéru zootechnika. Nicméně tehdy jsem nabídku stát se modelkou odmítla a raději jsem přijala nabídku brigády – výpomoc v modelingové agentuře. Dnes se tomu směji a zároveň jsem za to šťastná.

Takže jak jste byla v agentuře, měli vás v hrsti.

Ano a s odstupem času mě nenápadně poslali na první casting, to mi bylo těch šestnáct. A kdybych ho tenkrát nevyhrála, tak by má možná začínající kariéra velmi rychle skončila. Pamatuji si, že jsem velmi dlouho čekala, byla hodně nervózní a litovala rozhodnutí se konkurzu zúčastnit. Propadla jsem panice a byla odhodlána odejít. Musela bych ale zvednout telefon a oznámit své rozhodnutí agentuře. Na to jsem byla až moc velký zbabělec. Řekla jsem si, že to raději přetrpím. Tento drobný úspěch byl právě tím impulzem, který mi dodal alespoň základní míru sebedůvěry. Neustále jsem o sobě velmi pochybovala, řešila, co dělám, jak to dělám a co si o mně myslí druzí. S touto vlastností se peru dodnes.

Jak se vaše kariéra vyvíjela dál?

Nijak závratně. Pokud nejdete naproti tomu, co vám druzí nabízejí, s největší pravděpodobností daleko nedojdete. Dávala jsem přednost studiu, což určitě není na škodu, a modeling jsem odsouvala na druhou kolej. Místo toho, abych se začala postupně zabydlovat ve „velkém světě“, spokojila jsem se s prací v Česku. K tomuto rozhodnutí přispěl fakt, že jsem nechtěla opustit na delší čas rodinu, včetně svých zvířat. A pak jsem se zamilovala… Tolik překážek, které vlastně vůbec překážkami být nemusí, když si to správně nastavíte. Myslím, že hlavní brzdou byla má neprůbojnost a život v mém vlastním světě, ve kterém den má někdy i padesát hodin. S odstupem času ale musím říct, že s rozhodnutím nedat modelingu absolutní zelenou v mém životě jsem spokojená. Chvíli jsem sice seděla na několika židlích, nebylo to vždy jednoduché – zejména na organizaci času. Ale zase mohu říct, že když už mě nikdo nebude chtít fotit, plakat nebudu, protože vím, že se uplatním i jinde. Mám radost, když práce, kterou dělám, má ještě další přidanou hodnotu.

Jakou přidanou hodnotu pro vás modeling má?

Vnímám ho jako příležitost zapojit se i do dalších projektů, a to nejen jako modelka. Jednu etapu svého života jsem věnovala dobrovolnické činnosti v neziskové organizaci Pestrá společnost (dnes Pestrá psí asistence), která se zabývá výcvikem asistenčních psů pro lidi s různými druhy postižení. Pomáhala jsem s PR a vytvořila svůj vlastní projekt benefičního kalendáře, do kterého jsem zapojila mimo jiné i významné osobnosti z umělecké sféry. Jsem zastáncem i „drobné charity”. Mně osobně v životě hodně lidí pomohlo. Dobře to vím a snažím se pomoct taky. Není to nic světoborného, ale už jen to, že mám doma psa nalezence, je pro mě drobná charita, která má smysl a dělá radost nejen mně.

Co máte za pejska?

Vždycky říkám: „Máme doma psa, ale říkáme mu Liška.“ Už jen kvůli způsobu, kterým se mi doslova vetřel do života. Je to liška mazaná a ještě k tomu tak vlastně i vypadá. Neustále doma vedeme debaty, zda se jedná o směs psí nebo směs „pso-liščí“. Mé okolí se tím baví a já vlastně taky. Dostala jsem tak díky psovi, lišce, i svoji „nálepku”. Někteří lidé neznají mé jméno, ale vědí, že přijede paní Liška. K tomu přispěl hlavně můj muž – díky němu jezdím v autě s espézetkou LISKA. A jednou jsem se na křižovatce potkala s VLKEM. Tak jsme se, jak se sluší a patří, pozdravili.

To je báječný! Tohle člověk nevymyslí. Tak pozice lištičky je v modelingu už zabraná, nicméně co byste doporučila ženám, které stále váhají?

Ať neváhají! Já jsem váhala často a hodně, ale měla jsem velké štěstí a potkala ty správné lidi. Myslím si, že jakmile vám něco takového přijde do cesty, měl by člověk poslouchat svoji intuici a jít naproti tomu, co vám život přihrává. My ženy někdy až moc přemýšlíme a nesledujeme signály. Každá výzva vám vnese do života něco nového!

I když si myslí, že třeba není úplně královna krásy?

Ale o tom to přece není! Krása je pojem, který každý z nás vnímá jinak. Nechci se pouštět do filozofických úvah na toto téma, protože od toho jsou u nás mnohem větší kapacity. Ale myslím si, že něco krásného je na každé z nás, a pak záleží na tom, jak je okolí všímavé a vnímavé.

Děláte teď na něčem, co vás opravdu těší?

Ano. Momentálně spolupracuji s fotografkou Ivy E. Morwen na jejím artovém projektu „Emotions”. Jedná se o připravovanou výstavu velkoformátových fotografií. Název jasně hovoří, oč tu běží, a já myslím, že se máme na co těšit. Emoce jsou v našich životech tak důležité a tak málo je někdy dáváme najevo. Je načase je ukázat. V tomto projektu hraju hned dvě role – jsem účinkující a zároveň zastávám místo produkční a moc mě to baví.

 V čem myslíte, že tkví tajemství vašeho úspěchu?

Samu sebe vlastně považuji za ne zcela typickou modelku. Nejsem moc vysoká, mám krátké nohy, ale jsem spontánní a sama sebou – taková obyčejně lidská, až jsem tím de facto odlišná, možná zajímavá, prostě svá. Jsem opravdová a to je to, co mě vlastně prodává. Když se nad tím tak zamyslím, na své největší příležitosti jsem si počkala. Nikdy jsem vlastně ani nechtěla být „jen" modelkou, ačkoli musím říct, že právě teď moje modelingová kariéra nabírá na obrátkách. Na světě je příliš mnoho lákavých činností a projektů, u kterých chci být. Jako je třeba právě Tvář Proženy.cz.

Poznala jste se v Denise tak trochu? Láká vás svět modelingu, ale nejste si jistá, že byste uspěla? Je vám 20 let a výše a okolí vás přesvědčuje, že jste pohledná? Neváhejte a zkuste se stát Tváří Proženy.cz! Stačí, když zašlete na adresu tvarprozeny@firma.seznam.cz fotografii, stručný životopis a krátký průvodní dopis, kde nám napíšete, proč se chcete soutěže zúčastnit, a to ode dneška do 31. 10. 2017. Z přihlášených fotografií pak porota složená ze zástupců redakce Proženy.cz a partnera projektu agentury Czechoslovak Models vybere finalistky a jejich fotografie zveřejní na webu Proženy.cz. O vítězce soutěže budou hlasovat čtenářky a čtenáři tohoto webu (podrobná pravidla soutěže najdete zde). Vítězka bude vyhlášena na konci listopadu 2017 a zúčastní se gala večeru pořádaného Czechoslovak Models. Tři nejúspěšnější soutěžící krom toho obdrží i ceny od značky Rowenta – vítězka se může těšit na automatickou kulmu So Curls, druhá dáma v pořadí pak na Fashion Stylist styler 3 v 1 a třetí si odnese žehlící kartáč Straightening Brush. V následujícím období pak s výherkyní redakce nafotí módní fotoeditorial, který bude rovněž publikován na webu Proženy.cz. Dámy, do toho!

Láká vás svět modelingu?