Článek
Když se dveře mého pokojíčku začaly pootevírat, byla jsem už prakticky odhodlaná touhu po nočních oříšcích zaspat. Lucie přišla. Dva horké hrnky kávy v rukou. Slané mandle v kapse. Jak dobře ona vždycky ví, po čem já toužím. Vlezla si ke mně pod peřinu. „Proč ses vlastně vrátila do Čech, holčičko moje? Ale pravdu, tentokrát.“ Zavelela. „Je mi to hrozně líto, Lu. A říkat pravdu tobě je tak nesnadné. Stydím se. Víš. Nesmíš na mne zanevřít. Prosím. Potřebuji, abys mne měla ráda,“ žadonila jsem o lásku. „Lucie, já jsem zamilovaná. Nejvíc. Nejkrásněji. Nejintenzivněji, jak dokážu. Miluju toho muže víc než vlastní mámu, než vlastní zemi, než svůj vlastní svět. Jenže, Lucie, on je ženatý. A má malinkou dceru. Neuměla jsem, nechtěla jsem už být v jeho blízkosti. Nedokázala jsem si ho jen půjčovat. Tak jsem utekla. Domů.“ Lucie se při mých slovech mírně odtáhla. Jakoby vzdálila. Byť ležela v těsné blízkosti mého těla, starostlivost zmizela. Rozplynula se. „Co se stalo, Lu? Odsuzuješ mne? Já to přece neplánovala. Nejsem zlá. Nechci stavět své štěstí na neštěstí jiných lidí. Prosím, zkus mne pochopit.“
„Drahá N.,“ pravila Lu, teď už zcela vzpřímeně sedící na posteli, „žen, jako jsi ty, potkává Roman desítky. U mne pochopení nehledej. Já už jsem totiž jen manželka. Nikdy nebudu poskytovat empatii holce, která tahá tátu od dětí. Ani vlastní sestře ne.“
„Žen, jako jsi ty, potkává můj manžel desítky.“
Jako každá jiná žena
„Schválně zapomenuté dámské kalhotky...“
„Nejsi fér.“ Stačila jsem ještě zašeptat. Pak jí povolily nervy. Skoro na mne křičela. „Já že nejsem fér? Já? Která utírá smrkance, sbírá po celém domě ponožky, vaří každý večer dvě teplá jídla a pere prádlo, kde nachází schválně zapomenuté dámské kalhotky? Já nejsem fér? A ke komu? K tobě, drahá N.? Ne, jediný člověk, ke kterýmu dnes není život fér, jsem já. Myslíš, že jsem neviděla tvoje oči, když jsi zkoumala moji postavu. A myslíš, že je tak lehké absolvovat dvě těhotenství, pokaždé rok a půl kojit a přitom dělat veškeré zázemí pro rozjíždějící se firmu? Je? Každou poličku jsem tady sama přitloukla. Každou blbou židli koupila. Sama. On jen vydělává. Jen dodá peníze. Možná to v očích mnoha lidí není málo. Ale ať si to ti lidé zkusí. Ať zkusí existovat se zlatou kreditkou a bez muže. A pak ještě slyšet ožralecký hlas, který říká, že mně tady nepatří ani koupelnová dlaždička, že děti vysoudí, protože má přece známosti a že do postele by mne chtěl snad jen slepec. A ty mi pak řekneš, že nejsem fér...“ Skoro plakala. „Víš, pozvala jsem tě do svého domu, věděla jsem, že ti něco je, že potřebuješ pomoc, ale že se z tebe stala jedna z holek, které bere Roman na víkendy, když od nás utíká, to jsem opravdu nečekala.“ Sebrala hrnky od kafe. Až u dveří se otočila. „Jak že se jmenuje manželka toho tvého Francouze?“ „Annika,“ hlesla jsem jen. „Tak já jsem spíš Annika než ty. Nezapomeň.“ Řekla ještě. A zavřela dveře. Bez rozloučení. Bez pusy. Bez „Dobrou noc, holčičko moje“.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v pondělí 1.8.
Zajímavé tipy ve francouzském stylu na www.kavaveznamenitouhy.cz nebo na Facebooku Carte Noire ČR. Anebo vyhrajte víkend v Pařízi v naší soutěži ZDE!
