Článek
Zírala jsem na telefon, jako kdyby v mém nezařízeném obýváku přistáli ufoni. Neuměla jsem si to vysvětlit. Pochopit. Proč volá? Co chce? Mne snad? To jistě ne. Chce zpátky moji lásku? Nebo se jen ujistit, že existuji, že mne může kdykoliv mít? A proč dnes? Proč ne včera? Nebo před měsícem. Nebo zítra? Proč právě dnes?
Z oblíbeného tureckého sedu jsem se zvedala jak stařena. Proklatá jóga. V posteli moji hybnost jistě každý ocení, ale když svoje tělo potřebuji já sama, nepomůže žádný trénink. Vypoví poslušnost při sebemenším šoku. I když, tenhle je dost velký.
Jak kdyby mi jeho hlas přistřihl všech deset křídel, která jsem se poctivě mezi Prahou a Bratislavou snažila nastřádat. Ztěžkla jsem. Zestárla. Zesmutněla. Jen kvůliněmu. Kvůli jeho hlasu.
Kafe. Potřebuju kafe. Silné. Třeba mne probere. Možná. Snad.
Neuměla jsem to vysvětlit. Proč volá?
Cestou do kuchyně jsem zaslechla úporné klepání. Na dveře? Zvonek nikdy nikdo nezapojil. Žádné návštěvy jsem přece neplánovala. Opravdu někdo shání mne? Hasič? Potřebuje přístup na střechu. Sousedka? Chce půjčit vajíčka. Nebo? Ne. Jistě ne. Ťukání neustávalo. Vracela jsem se s horkou kávou zpět k telefonu. Ať je to kdo chce, nechci ho vidět. Mluvit. Rozptylovat se. Teď ne. Chci jen sama ve tmě ještě chvíli poslouchat ten hlas. Jeho hlas. Je najednou tak blízko. Kolikrát si ho mohu pustit, než se automaticky smaže? Desetkrát? Stokrát? Kolik je nekonečno?
Tak dobře. Jdu se podívat, kdo na chodbě vlastně je. Nesnáším tyhle úporné osoby. Tlačítko REPEAT jsem zmáčkla popáté. Ještě u domovních dveří bylo jeho šeptání z telefonu zřetelné.
Seděl na schodech. Vypadal unaveně. Zároveň však měl ten svůj rošťácký, vítězný úsměv. „Věděl jsem, že jednou otevřeš.“
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 20. 9.
Dopřejte svým nohám královský luxus! Inspirujte se podzimní francouzskou módou na www.kavaveznamenitouhy.cz.
