Článek
Viděla jsem ho ráda. Ne že ne. Ale neměla jsem slova. Držela jsem si malý šálek s horkým espressem a dívala se ven. Nádech. Výdech. „Mám se dobře.“ Hlesla jsem. No konečně. Neztratila jsem řeč. Haleluja! On jistě nestojí o moji depkařskou zpověď. Ani o mé slzy. Vždyť já brala vždy jako nepsanou povinnost okouzlit každičkého muže, jehož pozvání na schůzku přijmu. Jakkoli. Třeba i jen otázkami. Nebo mlčením. Moje babička mne vychovala k obrazu svému. Nikdy jsem neočekávala přátelství. Naopak pozvání na druhé rande bylo samozřejmostí.
Jenže najednou jsem neměla sílu. Ani náladu. A vlastně ani chuť. „Mluv chvilku o sobě, Zdeňku. Prosím.“ Poslechl mne. Je rozvedený. Má syna ve střídavé péči. Vzal si ženu o osm let starší, než je sám. Měla už jednoho syna. Ten s druhým manželstvím své matky začal nekontrolovaně žárlit. Odstěhoval se k otci, kterého sotva znal. Jejich vlastní syn se narodil do hádek. Ona sama si nikdy neodpustila útěk prvního dítěte. Nedokázala omluvit selhání, které snad ani selháním nebylo. Dnes se o mladšího kluka dělí. A ten starší? Ten už se k mamince nikdy nevrátil. Hrozný příběh. Umím si já představit, jak vypadá týden Zdeňkovy bývalé manželky, když nemá mladšího syna doma? Ten týden, kdy je sama a starší syn jí sotva zdvihne telefon? Jak vypadá její osamělý týden? „Spermabanka je jediná možnost,“ blesklo mi automaticky hlavou. Tam jen zaplatím. Bude to uzavřený obchod. Ne celoživotní risk.
Povinnost okouzlit každého muže
Zdeněk vyprávěl a vyprávěl. Jak se znovu učil žít sám. Nakoupit pro jednoho. Strávit večer bez televize, aniž by prorazil hlavou zeď. Jak podal žádost o rozvod, byť ona klečela v předsíni a prosila. Jak chodil k psychoanalytikovi, aby si ospravedlnil ty dva kluky bez domova. A jak se mu ještě dnes zdá o nocích, kdy spolu začínali, kdy ona utíkala od spícího syna a kdy promilovali každičkou minutu, co byli spolu. „Kde se to ztratilo, milá N.? Umíš ty mi poradit? Vždyť jsi taky žena?“ Co mu mám říct? Že syna synem nenahradíš? Nebo snad, že vášeň není ten pravý stavební kámen?
Rozloučili jsme se po dvou hodinách. Hodinách naplněných jeho životem. Jen jeho. O mně se nedozvěděl vůbec nic. Babička by byla hrdá. I v postfredericovském traumatu jsem schopna vyhovět aktuální potřebě jakéhokoli muže. Zdeněk mne jistě ještě někdy na schůzku pozve.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 6. 9.
Tipy na piknik ve francouzském stylu na www.kavaveznamenitouhy.cz.
