Článek
Sbírat ponožky. Vzdát se pracovny. Vařit teplé večeře. Denně.
Přece neobětuji svůj volný čas za životaschopné DNA?
Jela jsem tramvají na své první pražské focení. Marek Sadílek mne sám oslovil. Od kamarádů přes Facebook zjistil, že jsem v Praze. A že nepracuji. Jak rychle pracují sociální sítě. Headhunteři zřejmě patří do historie. Poslal mi své fotky. Takový novodobý Sudek. Dobře svítí. Tedy fotí skoro jen na denní světlo. Což je v dnešní reflektory přeexponované době snad i výhoda. Má nápady. A je mladý. Ideální kombinace.
Ateliér má až v Braníku. Dohodli jsme se na pěti testech pro Elite. Na to mi stačí pár silonek. Udělám holkám turbany s motýly, jako byla před lety Dior kampaň na rtěnky. Retro, ale efektní. A levné.
Tramvaj byla přecpaná. Stála jsem až vzadu, tam kam patří kočárky. Stála jsem na tomtéž místě, jako když jsem jezdívala z Vihohrad na gympl do Štěpánské. Jen tentokrát jsem nepozorovala lidi na ulici. Ten každodenní voyerismus mne bavil celou střední školu. Dnes jsem se ale zaměřila na muže ve vagonu. Ty ponožky do sandálů, to je snad národní zvyk. Něco jako kapr na Vánoce. A také telefony. Jsou snad tak nepostradatelní? Nebo jen neví, co s rukama. Není snad možné, že by každý z nich trpěl trémou z davu... Málokdo čte. Jen jedna paní. Ta si mne ale jistě za manželku nevezme.
Lze věřit mužům?
Marek mluvil. Mluvil. A mluvil. O sobě. Neustále. Jak fotil v Austrálii. Jak byl na koridě v Madridu. Jak se seznámil s Daphne Guiness. Málokdy člověk potká tak egocentrickou osobu, jakou je Marek. Jaké děsné komplexy musí přehrávat. Že by nechtěné dítě? Nebo zanedbávané? Ach jo, moc ty muže pitvám. Zbytečně.
Talent ale měl. Nemýlila jsem se. Úsměvně působilo, když před těmi dívenkami vydával mé nápady za své vlastní. Neuráželo mne to. Naopak. Chtěla jsem mu pomáhat. Takhle nějak by asi mělo vypadat soužití, blesklo mi hlavou, když jsem mu držela odrazku. Jenže tady mi o nic nejde. Tady už mám odžito. Dokázala bych submisivitu z placu převést do soukromí? Těžko.
Fotit s Markem mne bavilo. Ty dívky byly krásné. Zvláštní, kolik hezkých žen se v Čechách najde. Zřejmě z toho zmixování národů vznikly typy s vysokými čely, dlouhýma nohama a lícními kostmi, které nepotřebují ani minimum retuše.
Vždy, když oblékám začínající modelky, dojde mi, jak jsem stará.
Jak dlouho budu moct dělat svoji práci? Vždyť Wintour už léta nevychází bez slunečních brýlí. A ji kopírovat jistě nemůžu...
Kdysi dávno, když jsem začínala, bývala jsem v branži nejmladší. Dnes je blogerkám šestnáct. A mně za pár třicet...
Zpátky jsem si už na tramvaj netroufla. Ty ženy obtěžkané taškami z obchoďáků, kterých byl ostrůvek plný, mne dost vyděsily. Měla jsem velké nutkání jim s těmi igelitkami pomoct. Zároveň mne pohled na ně dost děsil. Tohle je moje budoucnost?
Z taxíku jsem pozorovala Prahu v šeru večera. Je krásná. Vysadil mne na Kampě. Zula jsem lodičky a šla se projít kolem řeky. U kola u Čertovky jsem si konečně přestala připadat jako cizinec, jako návštěvník. Kdyby nebylo Frederika, těžko bych se vrátila na místa, která mi maminka ukazovala, když mi bylo pět. Už tenkrát se mi ty malé nečesky působící domky moc líbily. A dneska vím, kde chci do roka bydlet.
U Medy Mládkové je výstava Kupky. Musím tam zajít. Ona je vůbec zvláštní dáma. Synonymum českého úspěchu je z těch známých Češek bezesporu Trumpová. A sex-appealu Schoberová. Na Medu zbyla elegance. Ve své podstatě výhra. Že?
„N.?“ Někdo na mne volal. „Zastav se. Jsi to ty, N.?“ Zdeněk. Spolužák. O čtyři roky starší spolužák. Sice starší, ale vždy vypadal na patnáct. Vždycky. I dnes. Ani jedna vráska navíc. „Co děláš v Praze, N.?“ Ptal se automaticky. „Zachraňuji svůj vlastní život,“ odpověděla jsem popravdě. Ani nevím proč. Vždyť lhát je někdy mnohem vhodnější. A jednodušší. Dlouho se na mne zkoumavě díval. Jo, vzpomínám si na škole mne několikrát zval na různé koncerty. Taky mi psal básně. Bůh ví, kde skončily. Asi v nějaké krabici s nápisem KŘEHKÉ. Pohladil mne po tváři. Divná intimita na muže, kterého jsem viděla naposled před deseti lety. „N., pozval bych tě na víno. Ale vypadáš hodně unaveně. Co zítra snídaně? V devět třicet? Savoy?“ Moc nedával prostor na argumenty. Jen jsem kývla. Jako že přijdu.
V koupelně před spaním jsem pak zkoumala odlíčený obličej. Světlo bylo hodně silné. Prudké. Neúprosné. Pravdivé?
Ano. Jsem unavená. Jsem smutná. A jsem sama.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 30. 8.
Zažijte letní ohňostroj módy na veletrhu Styl a Kabo. Více na www.kavaveznamenitouhy.cz.
