Článek
Káva mi chladne. Zas ta černá. Některé zvyky se nemění. Na mléko si nikdy nezvyknu. A cukr nesnáším.
Kde zmizela ta pravidla, která mne učila babička? Že žena má být dobývána. Vždy krásná. A za všech okolností nedostupná. To já už dávno nejsem. Já jen prosím.
„Nespala jsem ani minutu. Odpusť mi. Prosím.“ S těmito slovy přišla Lu do kuchyně. A já najednou věděla, že žádná událost, žádný muž, žádná překážka nezničí náš vztah. Naše sesterské přátelství.
„Lu, půjdeme nakupovat?“ „Co prosím?“ Hlesla jen má rozespalá sestra. „Víš, můj život je v háji. Nevím kudy kam. To ale ještě neznamená, že zmizely všechny mé dobré rady. Vzpomínáš na naši babičku? Nikdy neměla tak strašné kalhoty jako ty. Nikdy doma nechodila nenamalovaná. A nikdy v noci nepožírala dětskou čokoládu. Chápeš? Nanejvýš si tajně zapálila. Přece nevyměníš chlapa, kterého miluješ, za milku? Nebo za vlastní pohodlnost. Prober se. Haló. Frederic nepodváděl Anniku, protože byla stará. Nebo ošklivá. Není laciný chlápek. On se zamiloval. A tvůj muž jen potřebuje, aby ses trošku vrátila do svého bývalého já. Pak se on vrátí k tobě.“ Zamiloval a laciný chlápek? Velká slova používám. Nevím, kde přesně se vzalo mé odhodlání. Opravdu nevím. Ale najednou bylo prioritní zachránit Lucku. Mé ego mělo na chvilku pauzu.
„Přece nevyměníš chlapa, kterého miluješ, za milku?“
Jak nesnadné je šokovat vlastního muže
„Tak takhle vypadá šťastné manželství.“
„Nemůžu dát za boty částku, za kterou můžu mít deset šatů pro Aničku.“ „Ale ano. Můžeš.“ Já sama nikdy neměla cizí kreditku. Ale zacházet s Romanovou se mi zas tolik nepříčilo. Zajímalo by mne, za kolik tun brambor prodávají v Alizé jednu Dior tašku. Jasně že nevěřím na televizní proměny. Neudělám během odpoledne z Lucie Twiggi. Ale slušet jí to bude. I kdybych se měla ztrhat.
Celý den jsme strávily po nákupech. Lu byla zpočátku zpruzená. Mne po dlouhé době něco bavilo. Oblékat reálnou holku je těžší, ale rozhodně zajímavější než modelku s tělem chlapce. Prodavačky mne nenáviděly. Já ale získala zpátky aspoň zrnko své staré sebejistoty.
Lu v životě nebyla na manikúře. Proklínala mne. „Proč mi má někdo zastřihávat kusy prstů? A proč proboha, N., slyšíš, N.? Proč mám trávit hodinu piplačkou s rukama, když je pak stejně strčím do saponátu?“
I kadeřníka jsme zvládly. Udělal z ní kaštanovou hnědovlásku. I přes vehementní protesty zbavil Lucii podivného venkovského, hooodně odrostlého melíru.
V podvečer jsme už seděly doma. Byla jsem na sebe pyšná. Na sebe i na Lu. Skoro jak sochař jsem si připadala. Ještě jsem mlela cosi o kaloriích, když se vrátil Roman s dětmi.
„Ahoj vespolek, celý den jsme se ráchali v aquaparku. Škoda, že jste nebyly s námi. Byl to úžasný den. Není lepší čas než čas s vlastními dětmi, lásko,“ řekl Roman Lucii a svalil se k televizi. Dávali fotbal.
Ničeho si nevšiml. Ničeho. Ani jiných šatů, ani jiné vůně, dokonce ani jiné barvy vlasů. Ničeho! Měla jsem pocit podvedeného dítěte. Mikuláš nepřišel. Čekala jsem ovace. Nebo aspoň pochvalu.
„Lu, podej mi kolu. A popcorn,“ zavolal z gauče. A má překrásně upravená sestra jak na drátku běžela do kuchyně. Pak se k němu stulila na gauč. Ona, která kopáním do míče opovrhovala víc než ponožkami do sandálů. Majetnicky si ji přitulil a drbal ji ve vlasech jak poslušného domácího mazlíčka. „Příště půjdu s vámi. Slibuji,“ řekla ona. A on? Jen se usmál. Tak takhle vypadá šťastné manželství...
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 16. 8.
Zajímavé tipy ve francouzském stylu na www.kavaveznamenitouhy.cz nebo na Facebooku Carte Noire ČR.
