Dceři je osmnáct a chce se odstěhovat. Co teď?

Podobnou situaci nyní řeší naše čtenářka Sára, jejíž čerstvě osmnáctiletá dcera začala o odchodu z domova mluvit. „Několikrát se o tom mezi řečí zmínila. Prý by chtěla bydlet s přítelem, který studuje stejnou školu jako ona. Ani jeden z nich nemá trvalý příjem, jen občasné brigády. Takže o tom, kdo by jejich případný nájem platil, nemá dcera moc představy,“ říká Sára.

Podle ní se diskuse zatím neposunula nikam dál než do roviny nápadu. Přesto Sára přemýšlí, jak se zachovat, pokud by dcera na osamostatnění trvala. „Dcera studuje druhým rokem soukromou střední školu, kterou jí s manželem platíme, a výsledky nejsou nijak valné. Nejen proto bychom byli s manželem rádi, kdyby u nás zůstala alespoň do maturity, kterou pokládáme za zásadní. Myslíme si, že pod dohledem rodičů to zvládne lépe, ale možná se mýlíme. Prostě nevíme, jak na to,“ dodává Sára.

Po samostatnosti v podstatě touží každý teenager. Nemůže se dočkat, až si zařídí vlastní život, do kterého mu už nebudou „kecat“ rodiče. Otázkou je spíš to, jak vážně své řeči o stěhování myslí. „Já bych se určitě vyptala na jeho konkrétní plány. Tedy, kam se chce odstěhovat, kdy, na jak dlouho, z čeho to chce financovat a podobně. Takové dotazy jsou totiž dobrým barometrem toho, jak to váš potomek myslí vážně. Pokud o tom má jen vágní představu, není jeho odchod asi příliš pravděpodobný. Pokud to ale má do detailu promyšlené, nejspíš to vážně myslí a je potřeba zbystřit,“ říká psycholožka Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.

Důvodů, proč chce dítě odejít, může být samozřejmě celá řada. „Může jít o klasickou pubertální revoltu a představu odtrhnutí od rodičů, které v tomto období logicky pokládají za nemožné. Často jde ale o vliv okolí, party, v níž se mladí pohybují, snaha napodobit ostatní, byť třeba o dost starší,“ vyjmenovává psychoterapeutka Lucie Horníková.

Nicméně jestliže vaše ratolest o odchod z domova skutečně urputně usiluje a nejde jen o plané řeči, může jít i o znak toho, že se u vás necítí příliš dobře. „Pokud dítě skutečně zvažuje odchod z domova, má k tomu většinou závažný důvod. Většinou má problém s rodinnou atmosférou, s podmínkami v rodině a s tím, jak k němu rodiče přistupují,“ upřesňuje Anita Michajluková.

Tip redakce:Rodiče puberťáků jednoduše prožívají řadu horkých chvilek. Co třeba, když jejich Dítě začíná randit?!.

Proto by rodiče v prvé řadě měli zkusit zjistit, proč chce jejich dítě odejít. Zeptat se, zda se mu něco nelíbí, něco ho trápí a jak se doma cítí. Pokud se rozhodne vaše ratolest svěřit, skutečně ji vyslechněte. Zapomeňte na to, že jeho slova budete okamžitě vyvracet, odporovat mu a jeho názory shazovat ze stolu! Tím vše jen zhoršíte a ztratíte důvěru dítěte.

Stejné je to i se striktními zákazy. Jakkoli s plány svého potomka nesouhlasíte, zákaz nic nevyřeší. Pokud chce skutečně odejít, udělá to i tak. „Nemůžete přivázat dítě ke stolu. Tomu, že se jednoho dne sebere a odejde bydlet k babičce, ke kamarádovi, do pronájmu nebo třeba do squatu, zabránit nelze,“ tvrdí Anita Michajluková. To, že to nemůžete dítěti zakázat, ale neznamená, že ho musíte plně podpořit. Rozhodně není nutné nabízet mu finanční pomoc, shánět mu pronájem, pořizovat mu výbavu a podobně. Chce se osamostatnit? V pořádku, ale se vším všudy!

Tip redakce:Máte pocit, že mluví jiným jazykem? Jednoduše svému pubertálnímu dítěti vůbec nerozumíte? Zkuste náš Praktický rodičovsko-teenagerský slovník!.

Samotný odchod nemusí ale nutně znamenat tragédii, i když se vám to zprvu tak jeví. „Je to samozřejmě těžké rozhodování, které by ale všichni zúčastnění měli probrat bez emocí, bez nátlaku a podobně. Ideální je, když se dohodnete na nějakých pravidlech, tedy že třeba společně stanovíte datum jeho odchodu. Například po maturitě a podobně,“ radí psychoterapeutka Lucie Horníková. Podle ní lze pak ovlivnit například i to, jak daleko se dítě odstěhuje, jak často bude chodit na návštěvu a podobně.

Ať už u vás pokusy o dohody končí jakkoli, nezapomeňte hlavně na jednu věc. „Teenager by měl jasně vědět a cítit, že jeho odchod nemusí být definitivní, že se kdykoli může vrátit, že si tímhle nezavírá dveře navždy,“ dodává psychoterapeutka Lucie Horníková.

Prožili jste něco podobného? Jak jste osamostatnění svých dětí zvládli?