Dara Rolins: Dítě s Patrikem chci. A brzy!

Původní idea redakce byl dvojrozhovor, s tebou a s tvým přítelem Patrikem Vrbovským, řečeným Rytmus. Mlčky jsem to obešel. Něco mi říkalo, že by to nešlo. Nebo snad šlo?

„Nešlo. Coby zpovídaní jsme společně s médii ještě neusedli. Nebráníme se mluvit jeden o druhém, ale ve dvojici nám to přijde oběma už trochu moc. Mluví se nám lépe v nepřítomnosti toho druhého.“

Kdyby tu s námi teď přece jen seděl, dozvěděl bych se jen hezké věci?

„Dozvěděl by ses i věci, které ho štvou, protože on se nedívá na svět jenom s úsměvem, ale i zamračeně. Když se mu něco nelíbí, nemávne nad tím rukou, ale má potřebu to řešit. Já si na to zvykla ještě dřív, než jsem s ním začala žít. To je prostě značka Rytmus a myslím si, že to od něj vyžaduje i jeho publikum. Ostatně je rapper a takové je i zadání žánru. Má to v sobě a prosakuje mu to i do civilního života.“

Pěstí by mi nedal?

„Vůbec ne! Toho se bojí spousta lidí, protože on se tak umí tvářit. Leda kdybys mu jí dal první, pak by ti ji vrátil. A jestli narážíš na záznamy, které jsou na YouTube, tak ano, párkrát vletěl do publika a s někým si to tam vyřídil. Ale to byl provokatér, který různě pokřikoval a hodně agresivně vyjadřoval nelibost. Takových chodí na koncerty kupodivu docela dost, i já se s tím setkávám, ale já to neřeším. Nanejvýš si řeknu, proč tam leze, když pak jen prudí. Patrik seskočí a dá tomu frajerovi na budku. Přiznám se, že takové řešení problému se mi líbí.“

Tebe přitahují drsňáčci, že?

„Hlavně nemám ráda nudné typy. Nebaví mě ne-akce. Nemám ráda zakřiknuté přikyvovače. Z práce jsem zvyklá, že jde všechno po mém, tam to zpravidla začíná a končí mým slovem, ale v soukromí, i když jsem dominantní typ, jsem ráda vedena a opečovávána. Patrik je ten typ. Na jednu stranu pečující a citlivý, na druhou drsný, takže vím, že se mě zastane, když dojde na věc. V hospodě vstane a poví partě obvedle u stolu, ať si odpustí kecy, které jsou slyšet až k nám. Vždycky mě to trochu rozesměje, ale sakra – takhle se chlapi mají chovat, akorát na to už nějak zapomněli. To živočišno, lehké hulvátství, to se mi na chlapech líbí.“

Přijde mi ale, že stále hledáš, možná někoho ještě drsnějšího, než byl ten předtím, nebo citlivějšího, a přitom jsi před pár dny oslavila už čtvrté kulatiny. Není nejvyšší čas najít už něco trvalého?

„Já nehledám! Když jsem hledala, prd jsem našla. Navíc teď mám chlapa, kterého jsem si přála, takže hledat už nehodlám. Povím ti to jinak: všechny muže, se kterými jsem žila, jsem asi milovala, ale takovou lásku, kterou známe z ruských románů, která ti zatajuje dech, když se tě partner dotkne, až nemůžeš dodechnout, tu jsem zažila snad jen u třech z nich. A z nich byl Matěj první, u kterého jsem měla pocit, že s ním chci mít dítě. A to mám. Krásné pětileté dítě. Bez ohledu na to, co mi provedl pak a jak to při té velké lásce bolelo mnohem víc než od kohokoli předtím, a s respektem k tomu, že je to otec mého dítěte, můžu říct, že Matěj je můj osudový chlap. Stejně tak to cítím u Patrika. Žádná náhoda. Osud.“

Posledních osmnáct, ba ještě víc měsíců prožíváš poměrně dramatické období. Jak se za takové situace tvoří?

„Vůbec se netvoří. Pracuju, to ano. Vystupuju, a musím říct, že bez ohledu na to, jestli mě půlka národa lituje a půlka proklíná, lidi chodí. To je vzpruha, která mi dokáže vždy nahodit dobrou náladu. Ale dva a půl roku žiju s těžkým břemenem, a to cítím celou tu dobu stále. Takže tvorba je na nule. Nenapsala jsem jedinou písničku od doby, co jsem se na poslední desce Stereo vypsala mimo jiné i ze situace kolem svého vztahu k Matějovi. S Patrikem se už dlouho domlouváme, že uděláme něco společně. Vymlouvala jsem se na všechno možné, ale pravda je, že to zatím nemám odkud brát. Chybí mi invence, motivace, přetlak. A tahat to z paty nechci.“

Už se ale zdá, že čert dokálel na tu jednu velkou hromadu, na kterou se zaměřil, a snad už bude lépe…

„Taky jsem si řekla, že od nového roku už se zase do všeho pustím naplno. Hezky se to sešlo, soudy, kterých jsem si letos užila víc než dost, překvapivě skončily ještě před závěrem roku. Takže ano, bude lépe.“

Jak ti bylo, když to tak nečekaně brzo a pro tebe ne úplně katastrofálně dopadlo?

„Jako když ve vlaku zatáhneš za záchrannou brzdu. Cuklo to se mnou, jak jsem byla setrvačností zvyklá se hnát pořád dopředu od stání k stání. Vyšla jsem ze soudní síně a lidi mi gratulovali. Já jsem v žádném případě nevyhrála. Ale odvolací soud jednak o něco zmírnil původní rozsudek, ale hlavně mi svým rozhodnutím pomohl odlehčit pocit viny, který jsem celých dva a půl roku vlekla na zádech. Celou tu dobu jsem měla pocit jako v dětství, když mě dospělí z něčeho obviňovali a já jediná věděla, že jsem to neudělala, ale neměla jsem jim to jak dokázat.“

Ale marná věc, takříkajíc pod koly auta, za jehož volantem jsi seděla, zahynul člověk.

„To mi nemusíš připomínat. Já jsem nikdy nechtěla, aby to vyznělo, že s tím nemám nic společného. Cítím váhu té situace. Vím, že jsem byla jejím aktérem a že v ní přišel o život člověk. Nejsem bezcitná. Nejsem vrah. Nebyla jsem v té chvíli ani opilá, nejela jsem bláznivě rychle, ani v protisměru. Jak to řekl soudce: potkali jsme se ve špatný moment na špatném místě a mohli jsme za to oba. To mi hrozně pomohlo, že připustil spoluvinu i na druhé straně.“

Pozorovatelé ti vyčítali i určitý nedostatek pokory.

„Ano, párkrát jsem se vyjádřila na adresu vdovy, že v jejích očích budu vždycky vrah. Jednak si myslím, že to tak opravdu je a do určité míry se její pohled dá i pochopit, hlavně ale jsem to nikdy nemyslela pohrdavě nebo jakkoli pejorativně. Byla v tom tendence se bránit, to jistě, ale ani na vteřinu jsem nezapomněla na to, co jsem způsobila. Média pak svými různými výklady a domýšlením všechno dokonala.“

Já měl spíš na mysli možnost mimosoudního řešení. Podívat se té paní do očí jinde než v soudní síni, byť třeba i za přítomnosti právníků, projevit účast, osobní snahu to dobrovolně, bez pobídky soudu řešit…

„Možná nevíš, že jsem po prvním rozsudku vyměnila právníka. Od samého počátku mě ujišťoval, že je to jasně vyhraná záležitost. Nikdy si se mnou nesedl a nevysvětlil mi, že by to taky mohlo dopadnout jinak. Důvěřovala jsem mu. Nejspíš proto, že o vítězství vůbec nepochyboval, mi ani neřekl, jaké jiné možnosti by ještě přicházely v úvahu. Proto mě tak moc překvapilo, když mě soud v létě shledal vinnou, a stejně jsem byla překvapená, když jsem se dozvěděla, že právník protistrany třikrát kontaktoval mého právníka právě kvůli něčemu takovému, o čem mluvíš. Já jsem se o tom nedozvěděla.“

Odnášeli tyhle nehezké chvíle v tvém životě i lidé kolem tebe?

„Patrik měl tu smůlu, že mi vplul do života v nejméně vhodném okamžiku. A stejně tak se na to dá dívat i opačně. Kolikrát jsem na něj neměla náladu, odmítala se s ním o těch věcech bavit, i když mi chtěl nějak pomoct, posílala jsem ho pryč, protože v té chvíli jsem radši chtěla být sama. On byl pořád velkoryse trpělivý. Z druhé strany mu Matěj dával těžkou sodu, a to byl, pravda, trpělivý už o něco míň. V těch všech běsech jsem si ale o to víc uvědomila, jak dobrého chlapa mám vedle sebe.“

Daří se ti ušetřit všech těch zmatků Lauru?

„Naštěstí daří. Sice se trochu podivovala, že už s námi její táta nejde na výlet nebo do kina jako dříve, ale to jsem jí citlivým, dětským jazykem vysvětlila. Patrika má jako kámoše, kterému vypráví, co s tátou ten den dělala, a on to bere, a když si s ní třeba kreslí, tak kreslí zvířátka a domeček a ji – a tátu. Laura neví o výměnách názorů s Matějem, který prohlásil, že si Patrika neváží, a já mu na to řekla, že bych si mohla stejně tak jednou nevážit zase jeho přítelkyně a že by tenhle blázinec nemusel taky nikdy skončit. Jde přece hlavně o to, aby bylo dobře Lauře. Usiluje o to Patrik a věřím, že jednou se o to bude snažit i Matějova budoucí partnerka. O těch dalších věcech Laura neví, protože naštěstí ještě neumí číst a děti ve školce mají ještě jiné starosti.“

Nepomohl by sourozenec?

„Patrik je další chlap, se kterým bych chtěla mít další dítě. Jistěže to nezáleží jen na mě a na něm, ale dítě mít chceme, a brzy.“

Nadcházející rok tedy vypadá, že bude klidnější, ale bude nejspíš ve znamení mnoha změn v tvém životě. Zrekapitulujme si je: možná se narodí malý snědý rapper, Laura bude bývat na střídačku u tebe a u táty, ty nebudeš řídit…

„Řídit nebudu tři roky a je to peklo, protože bez auta si to zatím opravdu nedokážu představit. Takže asi dřív než malý rapper vstoupí do mého života řidič. Lauřiny pobyty u táty už praktikujeme přes dva měsíce a zatím to dělá dobrotu. V průběhu roku se nastěhujeme do nového domu, který jsme koupili jako hrubou stavbu a teď ho dokončujeme. A snad už taky, když už je teď po všem, začnu soustavněji pracovat na nové desce.“