Dana Morávková: Natáčení reklam? Nevadí mi

Viděla jste Troškovy Babovřesky?

„Neviděla. Byli jsme pozvaní, ale v tu dobu jsme trávili jarní prázdniny v New Yorku a já ten večer viděla Knihu mormonů. To je úplně nový muzikál a je naprosto úžasný. Když budete mít možnost, doporučuju!“

Aspoň ohlas toho filmu vám neunikl?

„U Zdeňka Trošky je již stereotypem, že recenze jsou strašné, ale návštěvnost obrovská.“

A vy, přestože se z četnosti spolupráce zdáte být oblíbenou herečkou pana Trošky, v něm nehrajete. Jste ráda, že jste utekla takříkajíc hrobníkovi z lopaty, nebo litujete?

„Je otázka, co považujete za hrobníkovu lopatu. Já mám Zdeňka Trošku ráda, protože jsem s ním několikrát spolupracovala, na filmech i v divadle. Máme za sebou Rusalku ve Státní opeře, a hlavně byl režisérem mého prvního celovečerního baletu Čertoviny pro plzeňské divadlo. Je to velmi milý a vzdělaný člověk. Babovřesky jsem neviděla, a protože jsem v nich nehrála, neznám ani scénář. Hrát jsem v nich ani nemohla, protože produkce stanovila pro film pravidlo, že se v něm neobjeví nikdo, kdo už se Zdeňkem někdy točil.“

Co je u vás rozhodující faktor pro to, že některou roli přijmete a jinou odmítnete? Vezměme si třeba Kameňák, ale můžeme to vzít i obecně.

„U Kameňáku rozhodl můj vztah ke Zdeňkovi Troškovi a také to, že jsem si mohla svou roli upravit, aby nebyla tak vulgární. Protože tuhle polohu nijak zvlášť nevyhledávám, ani na jevišti. A obecně? Jsou režiséři, kteří jsou pro mě tak inspirativní, že bych s nimi šla točit hned a prakticky cokoli. Za takovými bych běžela okamžitě a nemusel by být ještě ani hotový scénář. Ten je pro mě rozhodující v ostatních případech: jde mi o příběh a o danou roli. Naposledy jsem byla jako divák uchvácena trilogií Hořící keř scenáristy Štěpána Hulíka a režisérky Agnieszky Holland. Taková spolupráce by byla za odměnu každému herci.“

V případě sáhodlouhého televizního seriálu to už je ale asi složitější, že?

„Když jsem začala hrát Andreu ve Velmi křehkých vztazích, dostala jsem scénáře prvních třiceti dílů. Těmi to taky mohlo skončit. Nakonec jsme točili asi pět nebo šest let. Tam lze spoléhat na to, že postava zůstane zhruba stejná, tak jako se ani člověk v průběhu života moc nemění.“

Máte u sebe diář? Můžeme do něj společně nahlédnout? Jak hodně zaplněný máte třeba tento týden? Přijde mi totiž, že jste dost vytížená.

„Jsem, ale mně to nevadí. Naopak, jsem ráda. Tak se dívejte: v pondělí, to jsem měla jen nějaké pracovní schůzky. V úterý také, a pak jsem chtěla se synem zařídit občanku, ale zjistili jsme, že se to dělá až v den dovršení patnáctých narozenin. Dnes děláme rozhovor, a pak odjíždím s divadlem do Solnice u Rychnova nad Kněžnou. Zítra celý den točím, mám čtrnáct obrazů Ordinace a večer představení Jakub a jeho pán. V pátek natáčím v exteriéru, potom mám dabing a potom trénink na tancování. V sobotu se jdeme s rodinou podívat na muzikál Mary Poppins a v neděli mám kromě tréninku na tancování volno.“

I když první dva dny nebyly zrovna vysilující, jak ten zápřah stíháte?

„První dva dny byly trochu odpočinkovější, přiznávám. Musím taky někdy nakoupit a postarat se o domácnost. Další týden by byl přesvědčivější. Z pěti dnů čtyři točím. A ano, stíhám. Stíhám, protože chci. Nedokázala bych jen tak sedět a nic nedělat.“

A přitom stačíte i dobře vypadat, nejste strhaná, nejste uštvaná…

„Strhaná a uštvaná bych možná byla, kdybych neměla práci. A nejvíc ze všeho smutná, protože mám pocit, že to je velké neštěstí, když člověk nemá práci.“

K všestranné herecké práci přidejme ještě vaši účast v reklamách. Nijak se jim nebráníte, že?

„K tomu se lze postavit třemi způsoby. Existují zásadoví kolegové, kteří by něco takového nikdy nedělali. Potom jsou tací, kteří jen tvrdí, že by nikdy nic takového neudělali, ale jen co přijde příležitost, udělají to. A potom jsou lidé jako já, kterým to vůbec nevadí a kteří zastávají názor, že by si každý měl dělat, co chce, hlavně když tím nikomu neubližuje. Pro mě je divná pouze ta prostřední kategorie.“

Jaký je v téhle činnosti podíl – řekněme – vztahu k danému výrobku a vztahu k penězům?

„Přichází mi spousta nabídek na reklamy. Devadesát procent z nich odmítám. Dostanu nabídku na propagaci módy, která se mi ne že nelíbí, ale prostě já bych ji na sebe nevzala. Tak ji nepřijmu. Chtěli, abych dělala tvář přírodním nehtům. Jenže já mám umělé, a byla by to lež. Odmítla jsem. Ale jogurty jím. Módu, kterou propaguji v reklamě, oblékám, na kosmetiku chodím, brýle také nosím. Všechno jsou to věci, za kterými si mohu i osobně stát. Kdyby mi nabídli dělat reklamu na šampaňské, které miluju, jdu do toho taky. Pivo bych odmítla, protože ho nepiju. A když té či oné značce propůjčíte svou tvář, samozřejmě to neděláte zadarmo. Díky těmto prostředkům se pak mohu věnovat věcem, které jsou nevýdělečné, ale přinášejí člověku radost.“

Třeba choreografii? Ale té už se podle všeho příliš nevěnujete.

„Ale věnuji, s gymnastkami. Přijde mi, že člověk spoluprací s dětmi vždycky omládne. Chodím za nimi, když mám volno, a postavím jim třeba kus sestavy. K tomu každý rok jezdíme na soustředění do Chrudimi, kde vždycky postavíme nejvíc sestav. Dělám choreografii stále i pro divadlo, když mě některé osloví. Choreograf ovšem nebývá vidět, takže není mediálně tak zajímavý jako herečka, která propaguje jogurty. Ale je to fajn práce.“

Co vás to napadlo přibrat si po vystudování DAMU, kdy už jste měla hezké angažmá v Divadle Na Zábradlí, další studijní obor – choreografii?

„Měla jsem pocit, že je nedostatek choreografů, kteří se věnují činohercům. Věděla jsem, že to lze s herectvím skloubit, že pohybu se budu vždycky věnovat. K tomu jsem měla štěstí na pana profesora Šmoka, který mě jako činoherečku vzal. Uznával to, co jsem v choreografii dělala pro činohru, a protože se sám jako kluk věnoval krasobruslení, nevysmíval se mým aktivitám s krasobruslařkami. Kdyby mě učil někdo, pro koho je svatá jen moderna – a té já se věnovat nikdy nechtěla, protože jsem vždycky dávala přednost klasice –, asi by mě nenechal vystudovat.

V této souvislosti je ovšem o to paradoxnější, že zrovna vy s pohybem v krvi jste poměrně záhy vypadla ze StarDance.

„To je hra. Diváci rozhodli. Naopak porota nám náš tanec chválila, až jsem žasla. Ale znovu opakuju: je to hra. A vůbec nelituju, že jsem se zúčastnila, naopak. Jen se mi to bude navždy pojit s bulvárním zápachem. Víte, když se diváci vždycky před přímým přenosem v tisku dozvídali, že se můžu přerazit, abych vyhrála, nedivím se, že se naštvali. Mně by to taky naštvalo. Já ale tušila, že si na mně takhle smlsnou. Rok přede mnou to podobně odnesla Jitka Čvančarová. Ale i s tím jsem do toho šla.“

Vyvázla jste ještě docela lacino, bulvár umí zatopit i onačeji.

„Toho jsem si plně vědoma. Mohli si zgustnout ještě víc, vykonstruovat si, že mám poměr se svým tanečníkem, zaplést do toho Petra i malého Péťu. Vím, co dovedou. Myslím, že tak noblesní pořad by se bez bulváru klidně obešel. Ale bulvár bez něj ne. Víte, co se jim prodá výtisků, když jsou na titulech výstřihy a kalhotky tanečnic?“

V tom všem, co děláte, mi překvapivě schází jedna věc, které se nevěnujete: hudba. Doma přitom máte výborného muzikanta. Proč ne?

„Na škole jsem zpívávala, i v divadle, když je v představení písnička, zpívám, ale to je všechno zpěv jen pro herecké potřeby. V každém jiném případě mám ostych. Neskutečně si vážím paní Hegerové, kterou jsem poznala díky tomu, že ji Petr doprovázel. Doprovází i Martičku Kubišovou, další zpěvačku, které si velice vážím, Lucku Bílou, která má od pánaboha v krku něco neslýchaného. A já že bych vedle těch dam zpívala?“

Copak byste byla první z herců, kdo lehce potlačil soudnost a nasadil takzvané „herecké zpívání“, které leccos unese?

„Nepatřím k herečkám, které si myslí, že když zavřou oči a recitují, je to šanson. Ne, nemůžu zpívat. A nebudu. Necítím se při zpěvu uvolněná. Když hraju, jsem šťastná, stejně tak, když tancuju, ale zpívání by mě stísňovalo. Ostatně Petr je spokojený, že po něm nechci, aby se mnou udělal desku. Občas s úsměvem říkává, že si mě vzal hlavně proto.“

A na tomto neochvějném základě jste spolu vydrželi osmnáct let? Tomu jistě nevěříte.

„To víte že ne. Štěstí. Ničím jiným si to neumím vysvětlit. A protože máme jenom mámy, jelikož tátové nám oběma velmi brzy umřeli – oběma na infarkt – říkám si, že mi za to pánbůh poslal Petra.“