Co škodí vašemu partnerství? Odporovací spojka „ale“!

Láska je složitá jako Gaussova izoperimetrická nerovnost (nesnažte se ji pochopit). Americká psycholožka Lisa Firestone kdysi prohlásila, že na začátku vztahu se lidé obvykle otevírají jeden druhému. Ale v určitém okamžiku se začnou bát zranitelnosti nebo závazků, některým dokonce vyhovuje i to, že se partnerství stává všedním a usedlým (a nehodlají na tom nic měnit). Souběžně s tím jeden (či oba) z partnerů začnou stagnovat.

V praxi to funguje tak, že cokoli řeknete, je okamžitě shozeno. „Zlato, co kdybychom si o víkendu zajeli na romantický výlet někam do hor?“ Odpověď: „Strašně ráda, ale nejde to! Mám hodně práce, navíc mě trochu bolí v krku.“ Odporovací spojka „ale“ přitom hraje velkou roli. A nejen ve vztazích, ze kterých se vytrácí drive. Proč je v rámci partnerství tak toxická?

Komunikace je klíčem k uspokojení jak v partnerství, tak i v posteli. Ta zdravá vypadá tak, že si dvě rozumně uvažující osoby sednou, proberou, co jim vadí a nevadí, každá z nich navrhne nějaké řešení a to, na čem se domluví, se následně aplikuje v praxi. Během samotného hovoru jeden mluví, druhý naslouchá, pak se role obracejí. Prokleté „ale“ do takové konverzace vnáší pocit, že vztah se nemá kam dál vyvíjet. „Vztahu škodí, když přestaneme být svobodní a otevření novým společným zájmům, kvůli tomu se vytrácí živost a spontánnost,“ nechává se slyšet Lisa Firestone.

Muž není jenom alfa. Které další osobnosti potkáváte?

Většina z nás ze zkušenosti ví, že se umíme navzájem dohnat k šílenství, když se naše slova a činy neshodují. Jakmile z milencových úst pravidelně zaznívá: „Uklidil bych, ale ty to zvládneš mnohem líp. Mohl bych, ale nemám moc času.“ Co si z toho vzít? Pokud pak navíc stejnou věc zařídí či vykoná pro svou matku, bratra, sestru, kamaráda či kolegu z práce, je něco špatně. V každém vztahu je důležité zachovat si pocit, že jsme jedineční a milovaní. Úhybná odporovací spojka mezi partnery vyvolává zmatek a zášť.

Co nápad, to „ale“. Odmítnutí zabije všechny návrhy a vy tak dřív nebo později ztrácíte zájem se o vztah starat. Jednostranně vkládaná energie se nevrací, partnerství se dostává na bod mrazu. Ten aktivnější získává pocit, že je na všechno sám. A pokud se partneři vymlouvají oba, je konec vztahu na spadnutí ještě mnohem rychleji.

„Ale“ také velmi nahrává manipulativním manévrům a je obvyklým prostředkem k dosažení osobních cílů. Často se stává, že když někdo nad situací ztrácí kontrolu, rozpláče se, křičí nebo se začne vykrucovat. „Měl jsem chuť pozvat tě do kina, ale ty jsi mi nedala šanci! Jo a tomu řemeslníkovi bych taky zavolal, ale ty jsi mi to nepřipomněla!“ Vyvolat falešné pocity viny, o to tu běží!

S tím do vztahu nevstupujte. Budete zklamané!

Chcete-li tento vzorec změnit, je třeba se „ale“ zbavit, ideálně u obou stran. Americká párová terapeutka Alisha Powell na svém blogu popisuje, že kvůli vztahu se lidé běžně a jednoduše nemění. Nelze očekávat, že se kupříkladu partnerova submisivní povaha mávnutím kouzelného proutku přetvoří v tu dominantní. Nebo že se ten s psychopatickými rysy sám od sebe napraví.

„Každé partnerství však vyžaduje, aby se lidé aktivně podíleli na jeho rozvoji,“ apeluje terapeutka. To znamená uvědomit si, co mu může škodit, být upřímnější a dodat pro začátek tomu zpropadenému „ale“ pozitivnější nádech. „Promiň, zapomněla jsem, ale hned to napravím.“ Vždy po jakékoli výmluvě (své vlastní či partnerově) trvejte na návrhu řešení. „Padám únavou, ale slibuji, že zítra to bude hotové.“ Hned to zní o dost lépe, že?

Líbačky na veřejnosti. Co tím milenci sledují?