Co neříkat dětem? Já jsem ti to říkala nebo Jsi celý táta!

Snažíte se, jak nejlépe umíte, ale jste jen lidé a děláte chyby. Takže se může stát, že dítěti i jen jedinou větou neúmyslně ublížíte. Možná si sami z dětství pamatujete, že vám rodiče řekli něco, co zabolelo a nemáte to v sobě zpracované dodnes. Co potomkům neříkat, když je nechcete zranit? A ne, nemáme na mysli katastrofy typu „Nemám tě ráda.“ nebo „Byla chyba mít tě…“. Ty jsou neomluvitelné.

Radit dětem, aby v sobě držely emoce a nepouštěly je ven? To jim můžete rovnou dát voucher na sto návštěv terapeuta. Některé děti brečí rády, často a hodně nahlas, ale možná to prostě jinak neumějí. Každopádně je vždy lepší ptát se po zdroji neštěstí: zjistěte, co je trápí a jak můžete pomoct.

Jako rodiče víte, v čem jsou děti dobré, kde stačí trochu zamakat a budou lepší. Ale motivovat lze různými způsoby. Například kouč Jan Mühlfeit (59) radí zaměřit se na potenciál dítěte, nenutit ho zlepšovat se ve věcech, které mu tolik nejdou, a povzbuzovat ho v tom, v čem je dobré a co ho dělá šťastným. A dejte přitom pozor na pochvaly. Chválit by se mělo, ale mnozí psychologové doporučují nepřehánět to: děti by se pak snažily jen pro rodičovskou radost a pýchu a ne kvůli sobě.

I dospělí by někdy přeskočili hlavní chod, když se v ledničce chladí zákusky! Ale to, že je dezert odměna za snědené jídlo, dává dítěti špatný signál. Polévka a hlavní chod přece nejsou o nic horší a děti nejsou pašáci, když je do sebe natlačí. Všechna jídla by měla mít stejnou důležitost. Vysvětlete potomkům, co je a co není zdravé a proč, co tělu prospívá a co tolik ne. Sladké po jídle není špatné, ale nemělo by se jednat o pravidlo.

Odrazovat děti od konkrétních činností, protože nemají „vhodné“ pohlaví? Žijeme ve 21. století! Kluci dělají šéfkuchaře a holky řídí náklaďáky. Dáváte tím dětem najevo, že je pohlaví předurčuje k nějakému chování, a pokud představám neodpovídají, je to špatně. Podobně nevhodné je i „Kluci nepláčou.“ nebo „Proč se nemůžeš chovat víc jako holčička?“.

Vyhrožování jako motivace? Asi cítíte sami, že to není nejlepší přístup. Je pravda, že se dětem občas musí povinnosti důrazně připomenout, ale mají-li mít disciplínu a dodržovat domluvené úkoly, naháněním strachu toho nedosáhnete. Nebo na vás někdy „Dokud žiješ pod mojí střechou, tak…“ fungovalo? Snažte se s dětmi předem na všech činnostech domluvit a vysvětlit jim, proč trváte na jejich plnění a dodržování dohod.

Jestli to nemyslíte jako kompliment, protože dítě je stejně roztomilé, nadané nebo vtipné jako rodič, raději ji spolkněte. Je klidně možné, že u potomka pozorujete stejné chování, které vás frustruje na partnerovi. Ale to si vyřešte vy dospělí a nevylévejte si rozčarování na dítěti. Jednak tak shodíte druhého rodiče, a navíc tím potomkovi sdělíte, že za své (pro vás) příšerné chování nemůže, že to zdědilo a nedá se s tím nic dělat.

Rodič je tvor zkušenější, už si toho dost prožil a dá se předpokládat, že mívá pravdu. To ale neznamená, že dítě musí vždy zvolit snadnější cestu a jen se řídit jeho radami. Chcete, aby byl potomek samostatný? Nechte ho dělat i chyby, někdy je to legrace, jindy si natluče, ale to k životu patří. Můžete mu svěřit svou zkušenost, ale zbytek je na něm. Udělá si to po svém, ve vašich očích možná špatně, ale nechte to být. Dítě na vaše rady stejně nebude dávat v budoucnu víc. Jediné, čeho dosáhnete, je ztráta důvěry.

Řeklo nebo udělalo dítě něco, co zaslouží potrestání? Udělejte to hned a nečekejte na přísnějšího rodiče. Sami sebe tak pasujete na toho, kdo nemá dost pravomocí, a svého rodičovského kolegu na zlého policajta. Jste jeden tým, měli byste být zajedno a spolupracovat.

Slova můžou ublížit a platí to i směrem k rodičům. Co jim raději neříkejte?