Článek
Když jste přijal nabídku do seriálu Zázraky života, bál jste se?
Víte, Zázraky života jsou můj první televizní seriál. A seriál je vždycky riziko. Werich kdysi řekl, že kdyby Shakespeare psal seriály, taky by to asi nebylo tak skvělé jako jeho hry. U seriálu musíte napsat zhruba 30 dílů. Jeden díl rovná se plus minus jedna hra. Kde ta témata má pak člověk brát?
Nebál jste se toho, že vám role v seriálu zavře dveře k dalším rolím?
(smích) Ne, to rozhodně ne. Stává se některým hercům, kteří natočí seriál v mládí, že se jejich postava silně vryje do srdéček diváků a ti si ho s ní navěky ztotožní. Ale to mi v mém věku myslím nehrozí. A že seriál může zazdít další kariéru? No bóže.
Myslíte si, že budete někdy prosit scenáristku, aby profesora Diamanta zabila?
Taková situace určitě časem přijde. A kdyby se zdráhala, mám několik variant, jak se ho zbavit. Nemůžu je samozřejmě prozradit, protože bych si vyrazil trumfy z ruky. Navíc si myslím, že to nebude tak horké. Zatím je naplánováno celkem 28 dílů. Viděl bych to tak, že právě tam někde by se mohl Diamant se seriálem rozloučit.
Působíte i jako překladatel – máte tendenci zasahovat do scénáře?
To si pište, že ano! (smích) Je to jedna z mých špatných vlastností! Vždycky do všeho kecám a snažím se věci přeonačit. Seriálový scénář není psaný na konkrétního herce. A co si budeme povídat, ta práce je dělaná v určitém chvatu – ať už z důvodů finančních, nebo časových. Chtě nechtě jsem musel postavu Diamanta přizpůsobit sám sobě, abych s ní vůbec stačil něco provést.
Postavu profesora Diamanta překvapí láskaFoto: archiv TV Prima
Některé divačky o Diamantovi říkají, že je to věčně rozčilený starý morous…
A mají pravdu. Jako kdyby mi z oka vypadl…
Pocházíte z umělecké rodiny. Myslíte si, že byste mohl dělat něco jiného než herectví?
Stoprocentně! Dokonce bych řekl: ne že jsem mohl dělat něco jiného, ale spíš že jsem měl dělat něco jiného než herectví! Ale to už je spíš jen pláč nad rozlitým mlíkem. Odmala jsem se chtěl zabývat něčím, co by nevyžadovalo moc úsilí, a zároveň jsem vždycky nerad chodil do školy. Takže jsem složil zkoušky na divadelní fakultu a spojil příjemné s užitečným. Ono to tehdy ani jinak nešlo. Dalo se jít sice do oblastního divadla jako tzv. elév – na to jste nepotřeboval diplom. Když jste měl průkazný talent nebo když jste byl pěkná holka, tak si vás tam nechali. K tomuhle jsem ale neměl tak úplně odvahu a šel tedy raději na DAMU. Vůbec toho nelituji, byly to nádherné čtyři roky, i přesto, že jsem se většinu času na té škole vlastně nevyskytoval…
Mají to dnes mladí herci snazší než vy tehdy?
To bezpečně nemají. Vlastně mají i nemají. Nemají to snadnější třeba v tom, že byt stojí 3 miliony korun, zato mají větší možnost vydělat si peníze. Mohou dělat, co se jim líbí, jenže za to právě málokdy dostanou dobře zaplaceno, takže chtějí-li bydlet, musejí občas dělat i něco, co se jim nelíbí... No, rozhodně jim nezávidím.
Jsou jiní než vaše herecká generace?
Neřekl bych. Myslím, že jsou stejní – jsou mezi nimi stejní pitomci i lidé talentovaní.
Domovskou scénou je Divadlo Na ZábradlíFoto: nazabradli.cz
Jako mladý jste založil divadlo Růžový palouček. O co tehdy šlo?
To bylo divadlo, které umřelo vlastně ještě v plenkách. Vše se odvinulo od vydání sbírky Šibeniční písně. Verše Christiana Morgensterna v Hiršalově překladu, kterým jsem úplně propadl. V podstatě hned po přečtení mě napadlo, že by se z toho měla udělat opereta. Hráli jsme ji pak v divadle v Karlovce a spolužáci nás při děkovačce zasypali květy šeříku. A dokonce nějaká kritička (to jsem ještě kritiky četl) napsala recenzi s titulkem „Deus ex machina na jevišti Disku". Myslím, že od té doby jsem takový úspěch nezažil.
Od kdy nečtete kritiky?
To je dost intimní záležitost… Ale dobře. Režíroval jsem před 10 lety hru, ve které vystupovali dva mexičtí hudebníci, říká se jim mariachi. Měl jsem naposloucháno desítky hodin téhle muziky a věděl o ní první poslední. Mariachi jsou venkovští šumaři, chodí po svatbách a pohřbech a vržou tam za jídlo nebo pár peset. Většinou hrají příšerně. V té hře je představovali dva kluci, rekvizitář a technikář. Oba hráli i zpívali mnohem lépe než 99 % jihoamerických muzikantů, které jsem slyšel z nahrávek. V nehrané autenticitě a snaze zazpívat co nejkrásněji spočíval půvab jejich produkce. Jenže potom jsem se dočetl, že přece není možné v profesionálním divadle pustit na jeviště amatéry a ještě za to vybírat od diváků peníze. Takže... po zralé úvaze, jak se říká, jsem se rozhodl kritikám vyhýbat i za cenu, že přijdu o ty, které by mi mohly udělat radost.
Sedíme v Divadle Na Zábradlí a vy máte před sebou zkoušku. O jakou hru jde?
Zkoušíme s režisérem Davidem Peimerem hru mladinké polské autorky Doroty Masłowské. Jmenuje se Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky. Pikantní je, že kus hrajeme v angličtině – účinkuje v něm jedna Američanka, jeden Australan, jeden Angličan, jedna poloviční Polka, jeden Mádl a já. Působí to celé trochu zběsile, ale pro klid diváků: scéna bude opatřena titulkovacím zařízením.
Chodíte někdy do divadla i vy sám?
Velmi výjimečně. Teď jdu v pátek po letech do Ypsilonky na Havelku a jeho kabaret. Už předem se těším, ale zároveň i trochu bojím. V divadle se totiž všichni známe. Když někam přijdu, kolegové většinou chtějí slyšet, co si o jejich představení myslím. A mně se zkrátka máloco líbí… Nikdy nevím, jak to pak říct, abych jim neublížil, protože práce na divadle, které se nepovede, není míň, než na tom, které dopadne dobře.
V roce 1995 jste režíroval hru Jana Krause Nahniličko. Ta hra se hraje dodnes. Tušíte, proč je tolik úspěšná?
Především je dobře napsaná. Vypadá jako satira, ale není to satira, pro mne je to spíše smutná hra, nicméně diváci se chechtají. Na začátku jsme doufali alespoň ve 40 repríz. Že se bude Hniličko hrát 15 let, jsem si nepředstavoval ani v nejhorších snech. Paradoxem je, že bez některých herců, kteří tehdy začínali jako naprostí outsideři, by se dnešní reklamní průmysl téměř neobešel… Takže představení neustále nabírá nové obrátky – nejdřív se chodilo na Chýlkovou, pak na Krause, pak na Holubovou, teď zase na Klepla. Neustále se tam někdo proslavuje, jenom já zůstávám v sladké anonymitě…
Znáte vy sám nějaký recept na úspěšné divadlo?
Musí vás to bavit, nesmí vás k tomu nikdo nutit a musíte to dělat jenom s lidmi, se kterými to dělat chcete. Stoprocentní úspěch to sice nezaručí, ale rozhodně tak nepromarníte čas.
