Čím začíná vážný vztah?

Nikdy se to nedá s určitostí rozpoznat, protože když nám na něčem-někom záleží, většinou máme pochyby a starost, abychom neudělali nějakou botu. „Jak by mělo soužití vypadat? Jak by mělo fungovat správně? Jen z historie víme, že přírodní podmínky a náboženství tento model různě změnily,“ uvažuje psychoterapeutka Olga Kučerová z poradny pro rodinné vztahy na portále tamarapolanski.cz.

Schopnost vytvořit a setrvávat v pevném partnerském vztahu je ale záležitostí nejen „zděděných vztahů“, ale i společnosti. Podle Olgy Kučerové je důležité, v jaké konkrétní společnosti a sociální skupině žijeme, protože těm pravidlům se zpravidla přizpůsobíme, bez ohledu na to, co řekne příslušník skupiny jiné. To znamená, že vrstevníci šestnáctileté žáby například považují za vztah vodění se v parku za ruku. Proto to bude směrodatné i pro ni samotnou. V pozdějším věku, když už si nebude nic namlouvat, ale naopak dá prostor svému rozumu, jí třeba potrvá, než oficiálně uzná svého přítele za partnera. A rozhodně jí se stoupajícími nároky nebude stačit „opíjení rohlíkem“, ale vážnější důkazy lásky.

„Každý máme jinou hranici a genetickou dispozici. Také každý pasujeme s někým jiným dohromady,“ popisuje psychoterapeutka. Zároveň upozorňuje, že jakou máme v tom kterém vztahu pozici, je jen na nás. „Jak může být pocit měřítko? Jednoduše. Buď v partnerském vztahu je více toho, co mě těší a pozitivně nabíjí, nebo převládá to druhé.“

V prvním případě se dá mluvit o vážném partnerském vztahu, i když to nikdo z obou aktérů vyloženě neřekl nahlas. Ženy jsou ale ty, které se potřebují „oficiálně“ ubezpečit o úmyslech nápadníka nebo již partnera, proto z něj většinou dolují odpovědi na otázky typu: „Takže už spolu chodíme? Jaký máme vlastně vztah? Doufám, že už mě nepovažuješ jen za milenku…“

Ženská duše má totiž v sobě „morální tabulky“ a šuplíky. Do některého z nich musí slečna či paní stávající vztah strčit, aby věděla, na čem s dotyčným je. Když odpověď dostane, jedině dobře… Jen pozor na formu sdělení. Opravdu to nemusí být slova, za muže mluví především činy! Proto jejich „stav“ může prozradit například změna životního stylu, obvyklého chování. (Než aby se po práci sešli s kolegy na skleničku, radši – a rádi – si domluví rande).

Muž se většinou obhajuje názorem, že kdyby mu „s ní“ nebylo dobře, přece by nepřišel do kina nebo ji nevzal na večeři. Bere to tak nějak automaticky a neřeší to. Ovšem nemyslí-li to vážně, schází se se ženou tak hodinu týdně, nebere ji mezi své kamarády nebo se chronicky vymlouvá na nedostatek času. Kdyby ale opravdu chtěl, našel by si ho. Podobná situace je i s přístupem do jeho bytu. Žít s někým dva roky a nedostat privilegium otevřít si vlastním klíčem, je poněkud nedůvěryhodné. Toto všechno jsou znaky, že se o vážný vztah v žádném případě nejedná!

Když ale pouto mezi dvěma dospěje do stadia, kdy se otevřou sobě navzájem, to znamená, že ona již neschovává krabičky s menstruačními tampony mezi své šminky a on klidně přijde s tím, že potřebuje vymáčknout pupínek na zádech, je to tu. Partnerství se všemi klady i zápory. Podle Lenky Černé, kouče partnerských vztahů, je to také moment, kdy si začínají oba dva plánovat společnou aktivitu (kromě sexu) a vyhledávají maximálně svoji společnost.

Všeobecně by se dalo tvrdit, že k tomu dochází zhruba po čtyřech měsících až půl roku od seznámení, delší čas je již o rozvíjení a prohlubování citů k protějšku. Čtyři fáze ideálního vztahu najdete zde. Vždy ale záleží na pocitu každého z nás. Potkáme někoho, s kým si budoucí život nedokážeme představit, ale najednou se svět zastaví a objeví se ten, který nás donutí se zamyslet a prožívat to hezké. A pak už je snad jedno, jestli ten vztah trvá měsíc, nebo třeba deset let. Je spíš důležité, jestli máte chuť dávat své city všanc a cítit odezvu i z druhé strany.