Chtěla se zabít hubnutím: Věděla jsem, že jsem kostra a maskovala jsem to!

Byla to mladinká studentka a měla relativně zdravých 71 kilogramů. Jenže dělala balet a tahle váha byla prostě moc. A tak se rozhodla zhubnout. Jen pár kilogramů – a tato snaha ji dovedla až na pokraj smrti.

Korey říká, že na začátku chtěla vážně jen trochu zhubnout a stanovila si cílovou váhu. „Proto jsem se začala zajímat o to, co jím, kolik kalorií to obsahuje, a byla jsem na sebe poněkud přísná v tom, co, kdy a v jakém množství sním,“ vzpomíná na dobu před pěti lety.

A první úspěchy se začaly dostavovat. „Rodina mi říkala, jak mi to sluší, na ulici mě zastavovali cizí lidé s tím, že bych mohla být modelka,“ říká Korey Baruta, která přiznává, že vždy měla nízké sebevědomí a tohle ji vyloženě nakopávalo.

A tak i když dosáhla vysněné váhy, s hubnutím neskončila. Spíš naopak, počítání kalorií a shazování se stalo její posedlostí. Z jídelníčku vyškrtávala další a další potraviny, až jedla jen miniaturní množství ovoce, zeleniny a libového masa. „Pokaždé, když mi váha ukázala úbytek, byla jsem vzrušená. Hladovění se stalo mým osobním úspěchem. Čím míň jsem jedla, tím spokojenější sama se sebou jsem byla,“ vypráví Korey.

Pak už Korey neměla žádnou vysněnou váhu – jen toužila být lehčí a lehčí. Po konci střední školy nastoupila na univerzitu a začala studovat astrofyziku, což byl obrovský nápor na nervy. Studium bylo náročné a vyniknout mezi mnoha nadanými studenty nebylo snadné. Studijní neúspěchy si tak Korey kompenzovala snížením dávek jídla.

Myslela si, že čím víc zhubne, tím lépe bude vypadat a také se líp cítit. Jenže to bylo přesně naopak a ona upadla do depresí. „Cílem už nebylo zhubnout, ale zemřít. Vlastně jsem se chtěla zabít, a to tím nejpomalejším a nejbolestivějším způsobem, protože jsem byla přesvědčená, že to jediné si zasloužím,“ popisuje Korey.

Koreyina maminka samozřejmě celkem záhy poznala, že se s dcerou něco děje a že tohle už není zdravé hubnutí. Přestože ji vzala k několika lékařům, všichni tvrdili, že nejde o nic vážného. Navíc Korey začala nosit volné oblečení a svoji vyhublost maskovala. „V hloubi duše jsem věděla, že jsem kostra. Ale stejně jsem pořád měla pocit, že musím zhubnout,“ dodává.

Nakonec vážila pouhých 35 kilogramů a skoro nemohla chodit. Bylo to loni a bylo to poprvé, co její problémy bral někdo vážně. Jeden lékař jí diagnostikoval anorexii a okamžitě ji poslal do nemocnice.

První týden Korey strávila na lůžku s nařízeným odpočinkem a na kapačkách. Jíst totiž odmítla. Když se lékařům podařilo stabilizovat její zdravotní stav, přesunuli ji na psychiatrii, kde začali léčit její psychickou nemoc. „Nasadili mi intenzivní terapii, musela jsem jíst a byla jsem pod čtyřiadvacetihodinovým dohledem,“ říká Korey.

Boj s nemocí sice nebyl její volba, ale dnes je za to ráda. „Nejtěžší bylo pochopit, že jídlo je to, co mi pomůže. Protože jsem byla přesvědčená, že jídlo je můj nepřítel,“ upřesňuje Korey, která za pět měsíců v nemocnici přibrala dvacet kilo.

Ani dnes však její boj nekončí. Neustále si hlídá váhu, tentokrát ale trochu jinak. Nesmí hubnout! Jí sedmkrát denně podle speciálního jídelníčku ušitého přesně na míru. A o tom, jak málem zemřela, se snaží hodně mluvit, protože tak chce varovat mladé dívky, které by mohlo potkat podobné trápení.

Znáte někoho, kdo trpěl či trpí anorexií?