Článek
Skutečný problém není jedna nebo dvě zameškané hodiny. Do tuhého začíná jít, když se chození za školu opakuje. V takovém případě už totiž nejde jen o „ochutnávání zakázaného ovoce“, ale o blikající výstražnou kontrolku. A najít faktickou příčinu může být někdy hodně těžké.
„Katka chodila do osmé třídy. Občas na nás vyškemrala omluvenku například na poslední hodinu tělocviku, občas jsem ji podezírala, že ji víc bolí ohlášená písemka z matematiky než hlava nebo břicho, na které si stěžovala, ale jinak s docházkou vážnější problémy neměla. Škola ji sice nijak zvlášť nebavila, ale ruku na srdce: koho z nás ano? Proto když koncem května odmítla jednoho rána vstát z postele s tím, že do školy prostě nepůjde, nevěděli jsme, co máme dělat. Nedala si říct ani po dobrém, ani po zlém, prostě tři dny po sobě odmítala ráno vstát a odejít z bytu,“ vypráví Dana, matka čtrnáctileté Kateřiny. Jediné, co se rodiče od dcery po delším naléhání dozvěděli: „Byla bych na kamarádky zase hnusná.“
Dítě možná chodí za školu, když:
- si často stěžuje na nevolnost, bolení hlavy, břicha... a vy ho přesto vždy pošlete do školy – řeší tím domnělou „nespravedlnost"
- se mu zhoršuje prospěch, ale nevidíte aktivitu dítěte s tím něco dělat – odpoledne spí
- přestane se zmiňovat o výsledcích ve škole
- pokud si vyžádáte index či žákovskou knížku, delší čas v nich chybí údaje o známkách v předmětech, kde dosud známky přibývaly v rychlém sledu (důvod ale může být i nemoc vyučujícího)
Za záškoláctvím může být šikanaFoto: Thinkstock
Lenost nebo deprese
Záškoláctví totiž prakticky vždy signalizuje problém: buď dítěti nesedne některý předmět, případně (to častěji) jeho vyučující, nebo si nerozumí se spolužáky. V krajním případě může jít i o šikanu. A nejtěžší (a přitom asi jediné, co může pomoci) je zjistit, co za zameškanými hodinami stojí.
„Objednali jsme se i k renomovanému psychologovi, ani ten však nezjistil nic. Ujistil nás jen, že nejde o žádnou katastrofu, do prázdnin koneckonců zbývaly už jen tři týdny, a dceři vysvětlil, že člověk občas musí udělat i to, do čeho se mu nechce. Nás potom soukromě varoval: kdyby se celá záležitost měla v příštím roce opakovat, bude třeba návštěvy dalšího odborníka. Tentokrát však už ne psychologa, ale psychiatra,“ vzpomíná na neradostný konec loňského školního roku Dana.
V některých případech totiž nelze dítě z odporu ke škole vinit. Žáci, kteří trpí klinickou školní fobií nebo depresí, tu byli vždycky, v posledních letech jich ale přibývá. V takovém případě se žák zkrátka tak bojí představy, že by měl jít do školy, že rodiče mohou sotva udělat něco pro to, aby ho přesvědčili o opaku.
Rozhodnutí dítěte „dnes nejít do školy“ navíc zpravidla předcházejí chronické školní neúspěchy, které v něm postupně prohlubují pocity osobní nedostačivosti. Podle psycholožky Pavly Cimlerové se na takové dítě soustřeďuje stále větší tlak jak ze strany učitelů, tak i rodičů. Tím se vytváří začarovaný kruh, ze kterého dítě volí jedinou cestu – otevřené odmítání školy.
Hranice mezi dětmi, které mají skutečné psychické problémy, a žáky, kteří jednoduše do školy chodit nechtějí a jejichž rodiče nejsou schopni je k tomu donutit, je nejednoznačná. Bez odborníka se v takovém případě neobejdete. Ale pozor! Nejhorší je věc vůbec neřešit, neboť dlouhodobější záškoláctví škola hlásí sociálnímu odboru příslušného obecního nebo městského úřadu, ten může dokonce odebrat rodičům či rodiči na několik měsíců dávky sociální podpory.
Milé čtenářky, chodilo vaše dítě za školu? Jak jste to poznaly a jaký k tomu měl váš potomek důvod? Poraďte ostatním čtenářkám v diskusi.
