Článek
Nemůžu říct, že bych nákupy z principu neměl rád. Koupě nového auta, DVD přehrávače a podobných „maličkostí" rozhodně nejsou nepříjemné! To ale nejde říct třeba o nákupu potravin v jednom z mnoha super-hypermarketů. 1) Vždycky tam strávím delší dobu, než jakou jsem si předsevzal. Ať už je to kvůli vysoké koncentraci koupěchtivého národa, frontě u pokladny nebo zapomětlivému zákazníkovi, který si zapomněl převážit jablka.
2) Přijdu o nervy. Za to si ale mohu sám - rozčilují mě převážně maličkosti, zatímco vážnější problémy mě nechávají spíše v klidu. V marketech proto zažívám úplná muka. Nerozhodná paní u regálu s jogurty, rozdováděné děti pletoucí se pod nohy, zelenina „na pochodu" nebo zapomenutá peněženka mě spolehlivě nenechají v klidu. Tvrzení, že alkohol poškozuje mozkové buňky, nevyvracím, ale nákupy mu zdatně sekundují.
3) Utratím víc, než jsem chtěl. Obchodníci to mají skvěle vymyšlené. I když přijdete s přesvědčením, že utratit jenom stovku není žádná ostuda, u kasy se pak nestačíte divit. Nejen nad částkou na displeji, ale i nad obsahem košíku. To všechno vážně potřebuju?!
4) Nemají to, co chci. Zákon schválnosti v mém případě v obchodě platí dvojnásob. Když už jdu pro určitou věc, v lepším případě ji půl dne hledám. Když ji náhodou najdu, zjistím, že za ty peníze buď nestojí, nebo se v regálu krčí poslední „jetý" exemplář. A pak že je všeho dost...
5) Mekka igelitu. Nesnáším igelitky. Nevím proč, ale k „hypermarketoidním" taškám mám odpor. Vždy až v obchodě si vzpomenu na mojí parádní bytelnou tašku, která se skví doma v chodbě ve skříni. Už je pozdě. S nadšením přijmu nabízenou igelitku, v horším případě za ni vydám jetště mrzký peníz. Obtěžkán taškami vyrážím vstříc plnému metru. Začínám vidět rudě a mám na sebe vztek.
6) Nechtěná setkání. Čím to je, netuším, ale zrovna v hypermarketu vždycky potkám někoho, koho potkat nechci. Jako na potvoru mě dotyčný taky zmerčí a já už tuším, že odvrácením zraku to nezachráním. Následuje pár minut nuceného hovoru o ničem a výměna zdvořilostních frází a strojené rozloučení, které cedím mezi zuby.
7) Je tam buď horko, nebo zima. Globální výkyvy počasí se bohužel nevyhýbají ani obchodům. V těch je buď třeskutý mráz, nebo naopak vedro na padnutí. Na přijatelné teploty se prostě nehraje, proč taky? I když na tom nesejde, mě je ve finále vždy horko, protože adrenalin, ten hřeje líp než panák slivovice nebo nahřívací deka.
Je pravda, že muži neradi nakupují?Foto: samphoto.cz/jiunlimited
8) Srážka s blbcem. Snažím se se zaměstanci obchodu hovořit slušně a nedávat na sobě znát jakékoli známky blížícího se psychického kolapsu. Svým způsobem je obdivuji a smekám před nimi. Vždy se ale najde nějaká dobrá duše, která vás vyvede z míry. Po slovní potyčce s nebetyčně hloupou (v mých očích...) dámou u uzenin, mizím s přesvědčením, že je pro ni její práce největším trestem.
9) Vždycky něco zapomenu. Si snad něco pamatuju, ne? Říkám si a do krámu vyrážím bez seznamu. Po zaplacení zjišťuji, že tento furiantský kousek se moc nepovedl a těch pár věcí, pro které jsem vyrazil, v mém košíku chybí. Vracet se? Ani omylem! Večerka na rohu je sice drahá a ne vždy čerstvá, ale bodne.
10) Hrozí závislost na alkoholu, drogách a psychofarmakách. Děsím se toho, že zhoubný vliv nákupů na mou osobu jednoho dne začnu řešit krajně nevhodným způsobem. Od zdí bohnické psychiatrické léčebny mě zachraňuje jenom fakt, že primářem tu je jistý abstinující docent, jehož vzezření mě od případné závislosti (zatím) spolehlivě ochraňuje.
