Článek
Donedávna jsem nebyla zastáncem těchto kovových bestií, v nichž se proplétá vaše dítko. Avšak názor jsem změnila v momentě, kdy jsem své dítě neviděla takřka hodinu, a ono se úžasně bavilo. Chci tam bydlet!
Číslo dvě okamžitě po příjezdu ztrácím z dohledu. Nacházím jen boty. S číslem jedna si to namíříme do koutku pro nejmenší děti. Tady zjišťuji, že má likvidační předpoklady. Štípe a žduchá všechny ostatní bez rozdílu věku. Zřejmě vytrénované od bráchy, ukazuje předem, kdo je tady pánem situace.
Číslo dvě se ztratilo v bludišti. Jdeme ho hledat. Jsem celkem hubená, tudíž se mezi konstrukce hravě vejdu. Lezu po čtyřech, do hlavy mi mlátí gumové překážky, číslo jedna leze za mnou a směje se mi, když nadávám, že jsem tam vůbec lezla. Zamotali jsme se v bludišti. Nevím, jak se odtud dostat ven. Již dvakrát jsem minula stejné místo. Asi devítiletá holčička si hraje na frajerku a radí, kudy mám jít. Jsem o dvě desetiletí starší, nenechám se přece zahanbit. Jdu svou vlastní cestou. Opět jsme se vrátili ke stejnému místu. Nezeptám se jí a nezeptám.
Dívám se tajně, kudy jde. Dám jí náskok a kopíruji její trasu. Dostali jsme se k velké skluzavce ve tvaru vlnek, vysoké asi deset metrů. Číslo jedna si okamžitě sedá, přichází číslo dvě. Bojí se sjet dolů samo. Bojím se taky. Holčička provokatérka je tady zase. Ladně sedá a sjíždí jako nejlepší profesionálka. Tssss, nejsem srab. Sedám, na klíně číslo dvě, na klín čísla dvě sedá číslo jedna. Říkám dětem, jak moc je má maminka ráda. Člověk nikdy neví. Jedeme dolů. Byla to hračka. Číslo jedna chce ještě a utíká rovnou do bludiště. Nepamatuji si trasu. Jdu za číslem jedna. Dcerka to trefila napoprvé. Je fakt dobrá. Číslo jedna na mě i přes napomenutí nečeká a jede dolů. Zastavilo se mi zřejmě srdce. Oceňuji chytrost svého dvouletého dítěte. Dobržďuje se rukama. Žije. Sjíždím opět dolů s číslem dvě na klíně, které se opravdu bojí, ale jezdit chce.
Po pátém výšlapu a sjezdu jsem zpocená jako blázen, funím jako sentinel a divně mě pálí zadek. Nechápu proč. Osahávám své půlky. Ty kovové cvočky na kapsách mých kalhot šíleně žhnou. Číslo jedna pořád šlape a jezdí. Nemůžu popadnout dech. Nestíhám za ním chodit a jistit ho ze zálohy. Ztrácím opět číslo dvě.
Do skákacího hradu mě nikdo nedostane. Když na něj tak koukám, mám dojem, že uvnitř nejsou malí človíčkové, ale ping-pongové míčky. Přemýšlím, jak odtud děti dostat, aniž by nastal povyk. Slibuji jim zmrzlinu a opouštíme zábavní park za hysterického jekotu čísla jedna. Jak jinak.
Zastavujeme se v obchodním centru, aby se číslo dvě podívalo na výstavu žraloků. Eskalátory nám činí vážné potíže. Cítím se jako pravý buran ve městě. Neumíme na tom jezdit. Dvě děti neunesu, jedno tedy zapůjčuji kamarádce, kterou jsme po cestě vyzvedli. Pro tyto případy je opravdu dobrý nápad, mít s sebou sparring partnera. Nacházíme zmrzlinu. Děti budou snad na pět minut v klidu. Opravdu byly. Ale jen na těch pět minut. Únava se dostavuje v podobě různých plačtivých a hysterických výlevů, obzvláště u čísla jedna. Je to přece jenom ženská. Kávu jsme si s kamarádkou ani nedaly, moc jsme toho nepovykládaly, a už ji vezu zpátky domů. Každopádně mám dobrý pocit z toho, že jsem opět posloužila jako dokonalá antikoncepce.
Číslo jedna i číslo dvě po návratu lehce ožívají. U mne se dostavuje zcela opačný efekt. Jsem úplně vyřízená. Bolí mě nohy, ruce, hlava, zavírají se mi oči, pálí mě zadnice od žhavých knoflíků, a ty dvě pijavice ještě pořád mají energii. Meresjev se plazil dlouhých 18 dní, do postele se snad doplazím taky.
Pokud nevíte, jak se dokonale zlikvidovat, vezměte děti do zábavního parku a vyzkoušejte všechny atrakce. Pokud možno několikrát.
