Charita na ulici aneb Jak odmítnout a nemít špatné svědomí?

Když odmítnete přispět, rázem máte pocit, že kvůli tomu zemře alespoň jedno koťátko. Takový nebo podobný pocit dokážou v některých lidech svojí lehkou manipulací vzbudit občas prodejci dárkových předmětů charitativních organizací. Ačkoliv je to jen marketingový tah, jímž se snaží zabrnkat na nejcitlivější strunu vaší duše, a ve skutečnosti není proč se kvůli tomu trápit, svědomí se na to často tváří trochu jinak. Jenže přispět každému, kdo to po vás požaduje, přece nejde.

V České republice je registrováno přes dva tisíce neziskových organizací, a kdybyste každé měli přispět i jen desetikorunou, rázem v tom jste za dvacet tisíc. Není tedy v silách běžného člověka přispět pokaždé, kdy ho o to někdo žádá – ačkoliv by to zajisté bylo velice záslužné. Pomáhat by měl člověk dobrovolně, bez výčitek, a tak není důvod mít špatné svědomí, když odmítnete. Pokud by vám přece jen nějaký červ pochybností začal vrtat do svědomí, máme pro vás pár tipů, jak s ním naložit.

Žádný pocit špatného svědomí (byť neoprávněný) vás nepřekvapí, budete-li pomáhat celoročně. Pro ty, kdo se práci v nadacích věnují, je každý pravidelný dárce malým kamínkem, který jim spadne ze srdce a ulehčí v neustálém maratonu shánění prostředků. Letos je na vykoupení už sice pozdě, ale do příštích Vánoc se můžete připravit. Dejte si třeba jako předsevzetí, že každý měsíc pomůžete nějaké organizaci, anebo si zvolte jednu na celý rok – to už záleží jen na vás. Budete mít lepší pocit ne pouze pár dnů před Štědrým dnem, ale kdykoliv během dlouhých dvanácti měsíců. Pravidelná pomoc má navíc jeden bonus: zlepšujete tak společnost, v níž žijete.

„Brej den, paničko, přispějte pade na nemocné děti, to vám přeci nic neudělá,“ vyhrkne na vás u obchodního domu puberťák, do ruky vám strká klíčenku s plyšákem a přesvědčuje vás, že ty děti pomoc skutečně potřebují. Nemusíte hned odmítat organizaci, kterou zastupuje, třebaže ne zrovna reprezentativním způsobem, a o jejíž činnosti máte pochybnosti.

Poproste ho o letáček, z něhož se dozvíte více. Doma si pak můžete v klidu zjistit, komu je pomoc určená. A třeba vám to bude natolik sympatické, že rádi pomůžete, anebo vás to naopak vůbec nepřesvědčí a můžete být v klidu.

Nejjednodušší způsob, jak pomoci, je samozřejmě poslat peníze – člověka to moc úsilí nestojí. Jenže i když to zní jako otřepané klišé, jsou věci, které si za peníze nekoupíte. Třeba čas, který s někým strávíte. V pečovatelských domech je mnoho starých lidí, kteří vůlí osudu skončili sami a často si za celý den nemají pořádně s kým popovídat. Vezměte krabičku domácího cukroví, vyhledejte ve svém okolí domov a domluvte si schůzku.

Kromě financí některé charity ocení i materiální pomoc. Barbara Hucková, ředitelka Nadace Leontinka, která pomáhá nevidomým dětem lépe se integrovat do společnosti pomocí sportu, radí, aby si člověk předem zjistil, co daná organizace zrovna nejvíce potřebuje. „V tomto období oceníme zejména deky, spacáky, teplé ponožky, rukavice a kromě toho trvanlivé potraviny,“ uvádí konkrétní příklady Natália Podolcová z Nízkoprahového denního centra po ženy v nouzi v Praze v Žitné ulici.

Než začnete konat dobro, zamyslete se. Podle Barbary Huckové by si člověk měl rozvážit, proč chce pomáhat, komu a jakým způsobem, nechat si všechno projít hlavou a uvědomit si, že každá pomoc a každá organice mají svá specifika. A také byste si měli sami v sobě vyřešit, zda pomáháte na správném místě. „Vždycky jsem říkala, že můžeš začít s charitou až ve chvíli, kdy se postaráš o své děti a prarodiče,“ nabádá Barbara Hucková s tím, že někteří potřební jsou blíže, než si myslíte.

Jak pomáháte vy?