Petra Černocká a Barbora Vaculíková: Jak se potkaly na mateřské

Zvláštně jste si proměnily profese. Vy, Petro, jste vystudovaná zpěvačka, ale vedle zpěvu píšete sloupky do médií. Vy, Báro, jste vystudovala novinařinu, ale v podstatě se věnujete jen hudbě. Jak se to přihodilo?

BV: „Podle mě to především dobře ilustruje, že obě máme vlohy pro totéž a že jsem se tedy opravdu pomamila. Ne že bych nepsala vůbec. Jelikož se starám o management jedné z kapel, v nichž funguju, píšu tiskové zprávy a komunikuji s médii. A pak samozřejmě píšu texty.“

To jste vysvětlila stav, ale ne důvod. Proč?

BV: „Mimo jiné i proto, že neumím řádně pracovat bez vnějšího tlaku a novinářství mi přišlo z tohoto pohledu příliš uvolněné. Něco napiš a někam to třeba dáme… Pro mě je termín koncertu jasný deadline, do kterého jsem musela něco udělat, patřičně si pro to organizovat čas. Totéž vydání desky: jasný termín. U kapel, ve kterých jsem byla dříve, to ještě bylo tak, že když jsem nenapsala nic já, prosadili se druzí. O to silnější hnací motor. Možná to nezní úplně logicky, možná jsem taky nestačila narazit na správnou novinařinu, ale takhle jsem to měla postavené.“

Potřebujete tedy nad sebou bič?

PČ: „Myslím si, že Bára po mně zdědila potřebu být úkolována. Já když dostanu nějaký nápad, co bych mohla napsat, zdaleka to ještě neznamená, že si sednu a taky to napíšu. Muzika úkoluje stále dopředu a s velkým předstihem.“

Vmanévrovala jste dceru na studium novinařiny proto, aby se neutrhla hned k muzice a měla nějaký serióznější fundament?

PČ: „Ten motiv tam byl, i když z druhé strany mi to připomínalo mou matku, která taky chtěla, abych si nejprve vystudovala něco takzvaně normálního. Pak mě ale stejně dala na konzervatoř. U Báry jsem ale nebyla úplně přesvědčená, že by chtěla dělat hudbu. Pořád jsem u ní cítila určitou rezervu. Výborně se učila. Samostatně. V podstatě jsem nevěděla, jak prošla všechny své školy. Proto jsem v jejím případě pomýšlela i na nějaké seriózní povolání. A při stavu, v jakém je zdejší populární hudba, se jí možná novinářská profese bude jednou ještě hodit.“

Je to tak, Báro? Říká maminka pravdu?

BV: „V zásadě ano. I když já jsem věděla už dlouho, že se chci věnovat hudbě. Dokonce jsem dělala zkoušky na jednu takovou školu. Jenže mě tam nevzali. Zřejmě mě život zkoušel, jestli to opravdu tak hodně chci, jestli mám dostatečné sebevědomí na to, abych se po té své slavné mámě stala taky zpěvačkou.“

PČ: „Vidíte, a já jsem o jejích zkouškách na uměleckou školu vůbec nevěděla.“

Vážně ne?

PČ: „Ona přede mnou velmi cudně skrývala i to, že zpívá. Postavila mě před hotovou věc. Mami, zítra máme koncert, řekla mi jednou, když jí bylo nějakých sedmnáct. A já nevěděla, s kým, kde, proč, nic.“

BV: „Mámě už trochu splývá časová posloupnost. Ne že bych s ní konzultovala každý svůj hudební krok, ale o některých mých aktivitách se dozvídala průběžně. Vždyť mi někdy kolem osmnáctin dala odposlech a mikrofon. To pro mě byl takový symbolický moment. Mikrofon mám dodneška a dodnes funguje.“

Po patnácti letech ve vašich rukou a po všech těch Saxánách, co do nich předtím nazpívala maminka?

PČ: „A bude to zřejmě štafetový mikrofon, protože jsem jednou přišla k Báře a ta mi ukázala, jak ho právě drží v ruce roční Coco, její dcera, moje vnučka, a hrozně se při tom nakrucuje.“

Olivia Coco, vnučka, dcera a bezděčná inspirátorka projektu Mateřská.com. Vy jste, Petro, prožívala s Bárou ještě mateřskou.cz. Máte srovnání?

PČ: „Posun je značný, a to nemluvím jen o praktických věcech typu plenek na jedno použití. Už za mě bylo dítě určitým výdobytkem manželů. Vzala se půjčka na sedačku a na sektorovou stěnu, a pak přišlo miminko a stalo se středobodem rodiny. Dnes mi ale přijde, že už se z něho stal bůžek. Všímám si, že mnozí lidé si z dítěte udělali jakousi výkladní skříň. V čem jezdí, co si obléká… U Báry to tak naštěstí není, protože to by mě hodně štvalo. Oblečení nechává na rozhodnutí dcerky, takže ta je sice občas oblečená pekelně, ale šťastná. Žádné značky, věci ze sekáčů, široké sukýnky pro princeznu. Fixace rodin na děti mi přijde až poněkud nezdravá.“

Dítě slavné zpěvačky 80. let nebylo výkladní skříní rodiny?

PČ: „Omyl! Tohle mi bylo dost jedno. Měli jsme kočárek Liberta, ošklivý, zato prostorný. Moje sousedka má teď ročního chlapečka, který se nevejde do kočárku, protože ty se dnes dělají elegantní a drobné. Zlatá Liberta, těžká jako prase, ale funkční.“

BV: „Asi se to dědí, protože na takových věcech nelpím ani já. Já mám rozviklané golfky za pětistovku z internetového bazaru, které odvozily už asi čtyři děti. Nemusím mít strach, že mi ho někdo ukradne, nemusím ho nikde poutat a nacpu tam vedle svého dítěte i kamarádčino, když jí ho hlídám.“

I když jste si obě vybraly hudbu, přece jen každá jste se v ní zařadila jinam. Jsou mezi vámi v tomto smyslu třecí plochy?

PČ: „Z hudebního hlediska jsem si záhy odvykla Báru za cokoli kritizovat. Ona nese kritiku poměrně úporně. Nemluvě o tom, že já jí mohu říkat nějaké své pravdy, ale ty už po třiceti letech nemusí být tak neochvějné, jako když platily pro mě. Stále si například myslím, že se obrátila k až příliš exkluzivní hudební alternativě, že by neškodilo víc melodie.“

BV: „Máma má pravdu, že kritiku opravdu moc dobře nesnáším. Dá se mi leccos říct, ale dotyčný musí počítat s tím, že na první dobrou vystartuju. I když později mi dojde pozitivní účel kritiky. Opravdu si ale nemyslím, že mé písničky trpí nedostatkem melodie.“

To já taky ne. Ale alternativnost jim nikdo neodpáře. V tom se maminka neplete.

BV: „No jo, jenže já nechci skládat nějaké tříakordové durové šlágry. Na to nemám žaludek a jednoduše mě to nebaví.“

PČ: „A já zase nemám nervy na některý její zašpiněný akordy se všemi těmi sedmičkami, protože to považuji za zbytečné přívěsky tam, kde má být jasná melodie. Ale v tomto smyslu se dohodneme vždycky snadno, protože hudba je prostě hudba. Ale do debaty třeba o vizuálních aspektech, o způsobu prezentace se raději nepouštíme, protože tam už bychom mohly narazit.“

Takže kariéra v ryzí pop music po vzoru maminky vás, Báro, nejspíš příliš neláká?

BV: „Ke mně spíš nabídky přicházely a já je brala podle toho, jak jsem je cítila, taky v souladu s tím, jaká hudba mi byla blízká. Nabídli mi, jestli nechci zpívat v hiphopové kapele s dvěma černými muzikanty. Zpívala jsem. Pak zase někdo chtěl funkovou zpěvačku, a tak jsem zpívala funk. K vyloženému popu jsem se nikdy nedostala.“

PČ: „Víte, kdy jsem pochopila, že Bára nechce být typickou popovou zpěvačkou? Když místo natáčení, které by jí pravděpodobně zajistilo místo vedle Kerndlové, Zeťové a Černochové ve skupině Black Milk, odjela na prázdniny do Španělska.“

Cože?!?

BV: „Už jsem byla domluvená, že pojedu. Měla to být moje první samostatná velká cesta do zahraničí, tak jsem si ji chtěla užít. Nemluvě o tom, že producentský koncept čtyř zpívajících potomků slavných muzikantů mě neuchvátil. Co budeme zpívat, by vybíral někdo za nás, co budeme mít na sobě... Mělo jít v počátku o jednu písničku pro pořad Doremi, kde bych se necítila dobře, protože jsem si vždycky chtěla věci tvořit sama. Ostatně na hudbě mě víc baví tvorba než interpretace.“

S takovým krédem mě o to víc udivuje vaše účast v reality show Hlas ČeskoSlovenska.

BV: „Zrovna o tom jsme s mámou hodně diskutovaly, různě jsme měnily pozice, chvíli byla jedna spíš pro a druhá spíš proti, pak jsme každá zase nacházely protiargumenty.“

PČ: „A ve finále, když jsem možná až trochu podlézavě spustila, že zpěvačka jejího ražení do takového pořadu zrovna nepatří, ona přišla s tím, že to bude zkušenost, že se může to či ono dozvědět a naučit, že si ji třeba někdo zapamatuje. Začala říkat věci, které jsem měla říkat já. Nakonec jsme došly k tomu, že by se to zkusit mělo, že odmítat je příliš snadné oproti tomu pustit se do něčeho, do čeho se nám třeba ani tolik nechce.“

Album Bářiny formace Mateřská.com se jmenuje podle nejznámější skladby z něj Laktační psychóza. Měla jste, Petro, po porodu tušení, co to je?

PČ: „Vůbec ne. Dnes už to samozřejmě vím. A taky vím, že je to velký problém. Taky mám dojem, že neznám vrstevnici, která jí trpěla. Připadá mi, že psychózy se tak trochu množí s postupujícími léty. Není však vyloučeno, že se i kolem mě laktační psychóza vyskytovala, ale nikdo nevěděl, co to je, protože to v té době nebyl ještě obecně známý, pojmenovaný pojem. Taky mě ten první song holek dost vyděsil, když mi ho tady v kuchyni ještě z papíru předzpívávaly. Vyděsil mě, ale pak jsem se prostě musela smát. A řekla jsem si, že když se směju i já, staromódní bába, tak se to bude snad líbit i jiným.“

Kdy a jak vás, Báro, napadlo, že ojedinělou píseň Laktační psychóza obalíte dalšími, podobně laděnými a uděláte z nich monotematické album?

BV: Většina situací kolem alba se odehrávala tady v mé kuchyni, kde sedíme. I myšlenka alba se tady zrodila a vzešla z hlavy mého muže. Popravdě, nevím, jestli bychom do toho samy ze sebe s Lenkou šly. V jeho hlavě se totiž zrodila i myšlenka finanční sbírky, aby deska mohla vzniknout, a jakmile jsme po delším váhání souhlasily i s tím, už jsme nemohly couvnout. A pro mě je to ukázkový příklad onoho tlaku zvnějšku, o kterém jsme mluvili, díky němuž nakonec deska vyšla.“

Takže za Laktační psychózu může manžel? To jsou paradoxy…

BV: „Ne manžel. Muž. Přítel.“

PČ: „Muž, nebo manžel, to není podstatné. Důležitější je, že Bára má partnera, který oplývá nápady a posunuje její kariéru vpřed. Takových chlapů zase tolik není. Můj manžel by to jistě rád dělal, ale není mu to dáno. Funguje to u nás přesně obráceně.“

Jak se vám, Petro, na desce rapovalo? Neříkalo se tomu dříve recitativ?

PČ: „Nebo taky voiceband. Já bych spíš ale v té souvislosti ráda rozptýlila mylný dojem o tom, jak se dcera slavné matky vyhřívá v záři její popularity. V tomhle případě je to spíše naopak. Já jsem během své kariéry neposunovala českou pop music zrovna vpřed – byla jsem spíše ta vyhovující, příjemná, milá, nekonfliktní. Teď se přes dceru dostávám k lidem, kteří v současné populární hudbě něco znamenají, k Danu Bártovi, Vojtovi Dykovi a jiným, kteří na desce hostují, a jsem to já, kdo se vyhřívá. Najednou mě neberou jako ,paní Bejvávalo´, ale jako maminku Báry. To si užívám velmi, kdežto ona chudák toho z mé slávy moc nepobere.“