Budeš dělat to, co táta aneb Kdy dítě (ne)nutit do rodinné profese?

Sedmatřicetiletá Jana pracuje jako lékařka v nemocnici. Práce ji baví a neustále se snaží vzdělávat a zlepšovat. O novinkách v medicíně si navíc může pravidelně odborně popovídat s otcem, také lékařem. Ostatně doktorů je Janina rodina plná, a tak nikdy nepadlo v úvahu, že by studovala jiný obor. I když jeden ji vždy lákal.

„Odmalička jsem se viděla jako průvodkyně turistů, bavily mě jazyky, historie, na brigádě jsem dokonce provázela,“ vzpomíná Jana. Nikdy ale nenašla odvahu oznámit doma, že na medicínu nepůjde. Proto si je jistá, že svému synovi na výběr dá. „Otec ale už teď plánuje, jak bude v tradici jeho vnuk pokračovat. Nevymlouvám mu to, ale v jeho případě už odvahu říct NE najdu. Pokud si ovšem syn doktořinu nevybere sám,“ podotýká s tím, že i když by si v životě asi zvolila jinak, rodičům vmanipulování do studia medicíny za zlé nemá.

Podle dětského psychologa Jana Kulhánka z ambulance Psychoterapie Anděl lze rodiče, kteří si zakládají na své profesi a rádi by ji „odkázali“ dětem, rozdělit do tří kategorií. První skupina sdružuje ty, kteří volbu povolání nechávají na dítěti. „Nemá předem dané, kam bude směřovat, a rodiče mu jen asistují při výběru. To je ideální varianta, nejvíc respektuje dispozice dítěte,“ poznamenává psycholog. Zároveň má ale i své minusy. Děti často nejsou vyhraněné, a když dojde na lámání chleba, nevědí, co by chtěly dělat.

Do druhé kategorie rodičů spadají ti, kteří si sice tajně přejí, aby se potomek vydal v jejich šlépějích, jsou ale schopni bez problému přijmout i výběr jiné profese. „Dítěti pokračování v rodinné tradici nabízejí, ale nenutí,“ nastiňuje Kulhánek. Zcela potom narazí dítě „rebel“, které si vysnilo jinou než nalinkovanou budoucnost, u třetí skupiny rodičů. Ti možnost, že by dítě nesedělo v primářské kanceláři nebo neoblékalo talár v soudní síni, nepřipouští. „Myslí si, že tím dítěti zajistí dobrou budoucnost, a dělají to jistě s dobrým úmyslem. Ve skutečnosti mu tím ale nedovolují rozhodnout se, jak chce žít svůj život,“ míní Kulhánek.

Pokud situace v rodině dojde tak daleko, že hrozí velký konflikt, je na čase začít s ústupky. Třeba rodiče více dětí se mohou spokojit s tím, že je bude následovat jen jeden z potomků, slevit by měli i v tom, že dítě sice vystuduje stejný obor, ale s jinou specializací. Pro příklad že třeba syn chirurga bude oční lékař.

Rodina si také může naordinovat oddychový čas a dítě vyslat třeba na rok na zkušenou do ciziny. Buď se vrátí s tím, že chce v rodinné tradici pokračovat, nebo s definitivní platností odmítne. Za rok ale emoce na obou stranách vychladnou. „Je to sice risk, ale život je risk,“ podotýká psycholog Kulhánek. Ústupek by ale mělo zvážit i dítě. Ostatně za absolvování přijímacích zkoušek na daný obor nic nedá a ukončit studium může kdykoli.

Pokud ale podle ředitele nymburského gymnázia Jiřího Kuhna dítě objektivně na vystudování složité profese má, není na škodu ho „popostrčit“. „Nechat budoucnost jen v rukou dítěte v pubertálním věku není úplně optimální,“ míní. Dodává ale, že na rodičích je, aby posoudili, zda neochota dítěte studovat pramení z jeho inteligenčního potenciálu, aktuální lenosti nebo neochoty následovat rodinnou profesní tradici.

A jak je to vaší rodině? V některých se neřeší profese dítěte, ale úplně jiné věci. Například Mluví váš puberťák doma sprostě? Změňte to! nebo Obléct se a najíst? Pro dnešní děti nadlidský úkol!. Ve všech případech vám držíme palce.