Článek
Když odmyslím poslední rok strávený v obýváku, musela bych mít pět a půl rukou, abych na prstech spočítala, kolik kancelářských let za sebou mám. Půl života! Půl života v prostoru, kde se handrkujete o každou molekulu kyslíku, kilojoul tepla a decibel zvuku. V prostoru, kde musíte strpět pohled na kolegovy nohy v papučích, protože kde je koberec, tam se přece nosí bačkory, to dá rozum. V prostoru, kde máte v malíku chorobopis tchána vaší šéfky (bravo, dědo, už tři dny tlak v normě!), známky dětí (bravo, Pepíčku, konečně sis tu matematiku vytáhl!), prohřešky manžela (bravo, taťko, ten můj jich deset udělal naposledy na vejšce) i jídelníček matky (bravo, madam, pět kilo dole, co bych za to dala!). Kromě bizarních hovorů, které patří spíš za domovní dveře než za pracovní stůl, jsem zažila i spoustu bizarních kanceláří. Jedna sídlila ve vile vybavené za evidentně jiným účelem, než byla redakce lifestylového magazínu. Několik místností zabíraly rozměrné postele. Abychom udrželi fantazii i pracovní morálku na uzdě, shodli jsme se na vysvětlení, že zde bývalo sanatorium. Jaké procedury personál nabízel a zda byly na pokladnu, jsme raději nezkoumali. Mně stačilo, že naše oddělení vyfasovalo kancelář bez postele. Zato měla krb tak obrovský, že byste do něj mohli přikládat sekvoje. Majitel firmy zřejmě usoudil, že rozmístí-li kolem flotilu počítačů, zápal pro práci na ožehavých tématech v nás bude doutnat nepřetržitě. Bohužel nějak zapomněl, že žhavit musí především pravidelnou výplatou. A protože pohledem do chřtánu kamenné obludy (krbu, ne majitele) děti fakt nenakrmíte, sbalila jsem si svých pět svorek a šla o dům dál.
Dům to byl krásný. Secesní. Kanceláře světlé, noblesní. Jen někdo při přestavbě rodinného sídla na provozní budovu nepomyslel na vytíženost toalety. Pan továrník s paní továrníkovou a továrčaty jistě dokázali sladit frekvenci vylučovacích procesů efektivněji než pětadvacet dam. Jedna toaleta na tolik močových měchýřů zkrátka nestačila. Pracovní tempo bylo mizerné, protože jsme buď postávaly ve frontě, nebo šmírovaly, zda Jaruna z marketingu nejde během hodiny už potřetí. Taková zhýralost! Firma se ovšem zhroutila až poté, co do účtárny nastoupil prostatik Fanda. Od té doby nepovažuji zdravotní prohlídky před nástupem do zaměstnání za formalitu. Zvlášť u nás, kancelářských.
A že ti kancelářští mají smysl pro humor, se můžete přesvědčit i v dalších fejetonech Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky.
