Boxerka Fabiána Bytyqi (23): Máma mi dnes fandí z první řady

Třiadvacetiletá dívka s kosovskými kořeny a blond hřívou si vysloužila přezdívku Andělská pěst. Má za sebou 14 vítězství, z toho pětkrát zasadila soupeřkám knokaut a jen jednou skončil její zápas remízou. Uvědomuje si, že se profesionálním boxem nebude živit navždy – i proto studuje ergoterapii na vysoké škole UJEP. Když má mezi tréninky a učením chvilku volna, jezdí na kole, na běžkách, plave, běhá nebo se stará o domácí mazlíčky.

Proč box? Co vás na něm přitahuje? 

Odmala jsem taková holka–kluk, v bojových sportech se pohybuju od tří let. Prošla jsem od karate přes kickbox k thajskému boxu a zakotvila jsem u boxu. Je to něco, co mě baví, naplňuje. Box není jen o tom, někoho mlátit do hlavy, ale musíte myslet i na fyzickou přípravu, diety a držení stravy, práci s psychikou a neustálé překonávání sebe samé. Ač se to nezdá, je to hrozně rozmanité odvětví, ve kterém jsem se prostě našla.

Jak se na vaše rozhodnutí stát se profesionální boxerkou tvářili rodiče? 

Taťka to přijal s velikým nadšením. Ví, že je to něco, o čem jsem odmalička snila. Živit se tím, co mě baví, a jednou stát ve velkém ringu a držet v rukou pásy jako moje dětské vzory. Takže jeho reakce byla: „Běž do toho, nemáš co ztratit, taková šance už nemusí podruhé přijít.“

Maminka to asi tak jednoduše nenesla…

S maminou to bylo složitější. Představa, že její holčička sundá helmu a všechny přebytečné chrániče, vleze do profiringu a bude se živit mlácením, jí ze začátku neseděla. Měla hrozný strach. Na zápasech chybět nemohla, ale z haly vždycky několikrát za galavečer odešla a moje zápasy viděla spíš zpoza prstů, kterými si zakrývala oči. Dneska je z ní ale ženská, co sedí v mém kotli v první řadě, má na sobě fandící tričko a řeší jen to, kolik úderů stihnu rozdat, ne kolik jich inkasuju.

Přestože za sebou máte 14 vítězství a žádnou prohru, tu a tam ránu od soupeřky v ringu přece jen dostanete. Uvědomujete si bolest během zápasu? 

V ringu a ani po skončení zápasu o ničem nevím. To dojíždí adrenalin a euforie z vítězství. Cítím se vždy tak, že bych mohla odboxovat ještě další zápas. O to horší rána to je druhý den, kdy se sotva vyvalíte z postele a začnete počítat šrámy.

Jak to po takovém zápase druhý den vypadá? 

Máte oteklou snad celou hlavu a neskutečně vás bolí ruce. Nejsem v tu dobu schopná sáhnout do lednice do horní přihrádky, podat si ze skříňky skleničku, prostě nic. A když si chci dát po zápase a dietě rohlík, tak skrz omlácené panty prostě ani neotevřu pusu, abych ho ochutnala.

To zní vážně děsivě. Odnesla jste si i nějaké vážnější zranění? 

Musím zaklepat, ale jsou to zatím jen boule, monokly, naražené klouby a podobné prkotiny, co k tomu patří. Nic vážnějšího mě zatím nepotkalo a snad ani dlouho nepotká.

Určitě ne a držím pěsti! Bojí se vás muži, když zjistí, co děláte? 

Nebojí. S mými 160 centimetry a 50 kily nejsem zastrašující typ člověka. Spíš to dokážou ocenit a hodně je to zajímá.

Jaká vlastně Fabiána Bytyqi doopravdy je? Jak byste se popsala? 

Hroznej flegmouš. Veselá se šílenými aktuálními nápady, které potřebuje splnit hned teď a tady. Taková, že se neustále potřebuje posouvat dál a potřebuje zjišťovat a posouvat svoje limity. Nebojí se vystoupit ze své komfortní zóny. Jo a občas hrozně líná. (smích)

Líná? Tomu se mi nechce věřit. Schválně, jak vypadají vaše tréninky před zápasem? 

Příprava na zápas trvá zhruba dva tři měsíce. Začínáme od fyzické kondice – to je spousta běhání a vytrvalostních tréninků. Zavítáme i do posilovny. Pak jsou klasické boxerské tréninky, které zaměříme buď na techniku, anebo třeba na rychlost, kdy provádíme intervalové tréninky na pytli. Jsou tam pak sparingové týdny, které jsou v přípravě nejdůležitější. Sejdeme se s partou holek v jedné tělocvičně a týden si dáváme cvičné zápasy.

Stala jste se mistryní světa v atomové váze, která je do 46,27 kilogramu. Hlídáte si jídelníček? 

Co se týče jídla, jsem hrozný případ. Celý rok jím, co mi přijde pod ruku. Snažím se být rozumná, ale neumím si odpustit třeba pizzu, burger s hranolkama a šíleně ujíždím na sladkém. Celoročně trénuju dvakrát denně, takže to jednoduše spálím.

Ale před zápasy se samozřejmě hlídat musím. Dva až tři měsíce před nimi utnu všechny fastfoody a nezdravá jídla a snažím se dopřát si tu nejkvalitnější stravu. S váhou se mi pracuje celkem snadno. Jakmile vyřadím slazené nápoje a začnu se stravovat zdravěji, krásně mi to klesá dolů a necítím se z toho většího úbytku ani unavená.

Máte v této váhové kategorii hodně soupeřek? 

Ve srovnání s chlapy je nás ženských pořád málo, ale popularita ženského boxu se za posledních pár let krásně zvedá, takže se pohybuju ve stovkách sokyň jen v mojí váze. U mužů je to třeba tisíc, ale co si budeme povídat… Box je pořád zafixovaný jako sport gentlemanů, takže to ještě pár let bude trvat, než se přiblížíme naplnění kategorií jako u mužů.

Jak je to u nás? Je ženský box oblíbený, nebo je, jak se říká, zatím v plenkách? 

Řekla bych, že plenky pomalu začínáme sundávat. Čím dál víc holek začíná boxovat. Amatérská reprezentace už má pěkné zastoupení holčin v každé váze. A v profiboxu už pár vlaštovek taky vylétlo. Já osobně se i skrze sociální sítě a všude kam dosáhnu, snažím tak trochu bojovat s předsudky a ukázat lidem, že ženský box nemusí být nutně ošklivý nebo špatný. Když jsem začínala a ženský profibox se u nás trochu medializoval, měla jsem 80 procent ohlasů, že je to hrozné, jak to můžu dělat, že jsou rodiče blázni, když mě nechají, že ženská patří k plotně.

Změnilo se to? 

Dnes už je to přesně naopak a negativních ohlasů se najde pětina. Zbytek už si zvykl, fandí a na zápasy chodí.

V čem se vlastně liší ženský box od mužského? 

Je to stejné. Stejné chrániče, stejné váhové kategorie a proti sobě stojí dva lidé, co chtějí odcházet jako vítězové. Jediné, v čem se to zatím liší, je, že chlapi boxují na tři minuty a ženy na dvě minuty, ale už i o tom se jedná, že se to sjednotí a u obou pohlaví budou tříminutová kola.

Vy jste zatím zvítězila vždy, jen jednou zápas skončil remízou. Bojíte se prohry? 

Prohry se nikdy nebojím. Ta prostě k boxu patří stejně tak jako výhra. Do ringu jdu beze strachu, jdu si to tam užít, vyzkoušet si vše, co jsem se na tréninku naučila, a ukázat všem, proč jsem tak dřela – bez ohledu na výsledek. Ruka nahoře už je jen taková třešnička na dortu.

Jste krásná žena. Myslíte si, že je v boxu důležitý vzhled? 

V ringu za mě vzhled rozhodně nevyhraje, to se mi na tom líbí. Ale ve všem okolo to pomůže, ať už při shánění sponzorů, nějakých reklam a focení a podobně. Když řeknete „boxerka“, každý si představí obrovského osvaleného babochlapa a nečeká, že to může dělat i naprosto obyčejná drobná holka, jako jsem já.

To máte asi pravdu. Poznávají vás už lidé na ulici? 

Poznávají, chtějí fotku, autogram. Musím se přiznat, že ze začátku mi to přišlo hrozně zvláštní, ale dneska si to užívám a jsem ráda, když někomu alespoň takhle můžu udělat radost.

Fanoušci vás samozřejmě pravidelně vídají ve sportovním, ale našli bychom ve vaší skříni i večerní šaty a boty na podpatku? 

U mě ve skříni najdete úplně všechno. I když je tam každopádně převaha sportovního oblečení, tak se taky jednou za čas ráda namaluju, nasoukám do šatů a jsem chvíli za dámu.

Už máte titul mistryně světa. Jaký je váš další cíl? 

Co nejvíckrát titul obhájit, aby co nejdéle zůstal v České republice u mě doma na poličce.

Co máte v nejbližší době v plánu? 

Aktuálně mě čeká náročné soustředění, koncem srpna potom první 50kilometrový běžecký závod v mém životě. Co se týče boxu, tak zatím sama nevím podrobnosti, ale na podzim bych měla mít další zápas.

Co vám říká hokej, fotbal nebo tenis? Ukažte, jak se vyznáte ve sportu a otestujte se.