Článek
„Někdy je prostě den blbec. Děti ječí, hádají se, něco rozbijí, do toho mě bolí hlava a pořád zvoní telefon. A já se i přesto snažím být hodná maminka, všechno spravedlivě řeším, ani nezvýším hlas. Ale pak k večeru, když už jsem hodně unavená, mi najednou v hlavě udělá cvak – a kvůli nějaké hlouposti vyletím, a viníka seřežu jako žito. Samozřejmě toho okamžitě začnu litovat, stydím se a nevím, jak to napravit,“ svěřuje se naše čtenářka Bára.
Svoje občasné výbuchy emocí považuje Bára za výchovné selhání a dělá si kvůli nim starosti. Oprávněně? Je to velký problém, když matce ujedou nervy a udělá bengál kvůli něčemu, co by jindy přešla se shovívavým mávnutím ruky? A měla by se, když už se něco takového stane, svým dětem omluvit, nebo by radši měla dělat jako by nic, aby u nich neztratila autoritu?
Maminka je hysterka!
„Situace, kterou čtenářka popisuje, rozhodně není výchovná. Je výrazem jejího podlehnutí pocitům bezmoci a vzteku. Chytré děti na to velmi rychle přijdou, a pak o ní spolu s tatínkem začnou mluvit jako o hysterce, která by se měla jít léčit,“ komentuje celou situaci psycholožka Zdeňka Sládečková.
A pokračuje: „Tělesné tresty byly velmi oblíbené ve středověku. Když se však začala rozvíjet věda o správné výchově, ukázalo se, že fyzické bolesti se sice děti bojí, a tudíž u nich dočasně navodíte to chování, které požadujete, jakmile však hrozba trestu pomine, ztrácí se s ní i efekt.“
Když už vám rupnou nervy, měli byste se pak dítěti omluvitFoto: Thinkstock
Omluvit? Neomluvit?
Pro malé dítě je rodič něco jako pánbůh, všemocný a vševědoucí, nejvyšší autorita. Znamená to snad, že musí mít vždycky pravdu a nikdy nemůže udělat chybu? Právě naopak. „To nejpodstatnější je, aby bylo chování rodičů pro děti vždycky čitelné a pochopitelné. Pokud si podobného ,poklesku´ jednou sotva všimnou a podruhé kvůli němu ztropí scénu, v dítěti to vyvolá obrovský zmatek,“ říká rodinná poradkyně Ludmila Jandová.
Právě proto je tak důležité, abyste svoji nepřiměřenou reakci dítěti vysvětlili, když vám to někdy „ujede“ – samozřejmě přiměřeně věku. Není potřeba si bůhvíjak sypat popel na hlavu, úplně stačí říct: „Je mi líto, že jsem na tebe tak křičela, nebylo mi dobře. Vím, že jsi tu skleničku nerozbil schválně. Půjdeme zítra spolu koupit novou, co říkáš?“
Co jednou přejdete, podruhé zavdá příčinu k trestání? A kdo se v tom má podle vás vyznat?Foto: Thinkstock
Jak zvládnout sami sebe
S výjimečnou ztrátou sebekontroly si nemusíte dělat příliš velké starosti – jste jen člověk, a pokud je jinak doma přátelská atmosféra plná důvěry, nezanechá na dítěti následky. To ovšem platí jen v případě, že takové úlety nejsou na denním pořádku. Pokud vyšumíte (a následně se omlouváte) několikrát do týdne, budou brzy jakékoli vaše výchovné zásahy pro legraci. Jak se ale udržet, když jste trochu choleričtější nátura?
Na zvládání okamžitého vzteku existují osvědčené techniky (viz rámeček). Ještě důležitější ale je nenechat to dojít takhle daleko. Nekontrolovatelné výbuchy vzteku často bývají způsobené dlouhodobou nespokojeností, vyčerpáním (nevyspáním, přetížením v práci), pocitem, že váš život nevypadá tak, jak byste si představovali.
Zkuste se nad tím zamyslet – není na čase udělat nějaké změny? Nepotřebujete pomoc? Nestyďte se o ni požádat, ať už svoje blízké nebo odborníky. Ten, kdo z toho bude mít největší užitek, bude vaše dítě!
Taky si někdy připadáte jako papiňák těsně před výbuchem? A co s tím děláte?
