Běžecký závod v osmém měsíci těhotenství? Proč ne, říká Anna

Těhotenství není nemoc, říká se. A nadšená sportovkyně je toho důkazem. Pokud je žena zdravá, dokáže naslouchat svému tělu a na běhání byla zvyklá, proč proležet devět měsíců doma v posteli? Anna Štumpf splňovala všechna kritéria k tomu, aby se milovaným aktivitám vyhýbat nemusela, přesto se s pochopením v českém lékařství vždycky nesetkala. A tak začala po informacích pátrat na vlastní pěst.

Vsadím se, že vás to ke sportu táhlo odmalička, nebo se pletu?

Já jsem byla takové to dítě, které je šikovné na všechno, ale ani jednomu sportu se nevěnuje na sto procent a není v něm nejlepší. Rok jsem dělala taekwondo, další rok gymnastiku, basketbal, skok do dálky, tancovala jsem v amatérské taneční skupině…

Tak to jste toho vystřídala hodně, ve vašem výčtu mi však přece jen něco chybí. Co běh?

Tomu jsem se vyhýbala. Na základce jsem ho dokonce nesnášela, a navíc jsem měla šelest na srdci, kvůli které jsem ani běhat nesměla.

Kdy jste se mu tedy začala věnovat naplno a proč vlastně? 

Běhat jsem začala v roce 2013, když na mě dopadla pracovní krize. Nevěděla jsem, jak ten stres ventilovat, a tak jsem prostě v jednu chvíli zaklapla notebook, obula staré tenisky a vyběhla. Asi jsem si myslela, že tomu uteču. Utekla jsem sice jen na půl hodiny, ale to, co přišlo potom, mi změnilo život. Všechno ze mě spadlo, na každého jsem se usmívala a nic nebyl problém.

Utíkat jste už nepřestala. Kolikrát týdně jste obouvala tenisky? 

Na začátku i pětkrát týdně, nejčastěji ráno před prací. Jen půl hoďky, to mi stačilo. Nejdřív jsem zvládala tři kilometry, postupně i pět. Už za dva měsíce jsem stála na startu svého prvního závodu na pět kilometrů. Dokončila jsem ho v takové euforii, na kterou nikdy nezapomenu, v cíli jsem brečela. Navíc jsem doběhla s časem 25 minut, což byl skvělý výsledek, vzhledem k tomu, že jsem běhala tak krátce. O rok později už jsem běžela desítku. A půl roku nato půlmaraton. Začala jsem si hrát s myšlenkou, že v roce 2016 zkusím maraton.

Jenže v roce 2016 jste zjistila, že čekáte miminko.

Ano, ale bylo to plánované a moc jsme se na rodičovství s manželem těšili. Nečekala jsem ale, že to vyjde tak brzo. Bylo mi jasné, že je po maratonu, běhu jsem se však vzdát nechtěla. Byla jsem ve skvělé kondici, a kromě toho měl běh velmi pozitivní vliv i na moji psychiku. Takže když jsem šla poprvé na gynekologii, nezajímalo mě, jak ten plod roste nebo jakou literaturu by mi doporučili, ale jestli můžu dál běhat.

A jak to dopadlo?

No s pochopením jsem se moc nesetkala. Prý se to nesmí. Je pravda, že české internetové zdroje mi moc nepomohly. Sem tam jsem na nějaký článek staršího data narazila, ale spíš všichni doporučovali vyměnit běh za plavání a těhotenskou jógu. Nechápala jsem to. Bylo mi dobře a miminko bylo v pořádku.

Ale odradit jste se nenechala... 

Ne, po pár dnech mi běh totiž začal chybět. Tolik, že jsem byla protivná a bez nálady. Říkala jsem si, že když se cítím špatně já, cítí se špatně i miminko. A tak jsem prostě vyběhla, pomalu a kratší vzdálenost než obvykle. Cítila jsem se skvěle! Začala jsem pátrat v zahraničí a zjistila, že všude jinde je to naprosto normální.

Musela jste s názory českých lékařů bojovat celé těhotenství? 

Vystřídala jsem jich hned několik a rozhodně platilo „co lékař, to jiný názor“. Jedna paní doktorka málem omdlela a velmi striktně mi běh zakazovala. Ne že by něco bylo zdravotně špatně, ale: „Prostě proto, že se to nedělá!“. Další doktor kroutil hlavou, když se ho manžel ptal, jestli mu přijde normální, že dál běhám: „A proč by nemohla běhat? Je na to zvyklá! Raději ať se jde proběhnout po lese, než aby někde v MHD chytla chřipku!“ To mě definitivně utvrdilo v tom, že pokud budeme já i miminko v pořádku, běhu se nevzdám.

Držela jste se i dál svého obvyklého tempa, nebo jste v těhotenství přece jen zvolnila? 

Postupně jsem zkrátila vzdálenost jen na pět kilometrů v tréninku, v posledním trimestru jsem běhala maximálně jeden až dva kilometry ve fitku, jako formu zahřátí před tréninkem. Běhala jsem méně, ale víc jsem se činila v tělocvičně.

Vy jste chodila i do tělocvičny? Jak vypadaly vaše tréninky? 

Cvičila jsem asi 3–4x týdně. Ještě den před porodem jsem dřepovala s naloženou osou a holky na recepci mi ukazovaly ručníky, že jsou připravené, kdybych jim tam začala rodit. A ono skoro jo. V průběhu tréninku jsem cítila slabý pramínek něčeho, co mi teklo po noze. Jako prvorodička jsem neuměla odhadnout, jestli mi praská plodová voda nebo odchází jakási hlenová zátka. S manželem jsme docvičili a pro případ, že by to už bylo ono, jsme si ještě rychle zajeli na večeři. To byl čtvrtek. Porodila jsem v noci z pátku na sobotu.

Činila jste se stejně i ve druhém těhotenství? 

Do fitka jsem chodila jen výjimečně. Už jsem se totiž nebála běhat. Měla jsem mnohem víc informací, argumentů proti odpůrcům, a hlavně jsem lépe znala své tělo. Věděla jsem, co si můžu dovolit. Také jsem byla v mnohem lepší běžecké formě, měla jsem za sebou maraton, osobák na pět kilometrů, běhala jsem častěji. Běžně jsem dávala deset kilometrů, většinou navíc se synem v kočárku. Ještě na začátku sedmého měsíce jsem absolvovala závod na čtrnáct kilometrů, měsíc před porodem jsem běžela svůj poslední závod na pět kilometrů.

Muselo být vtipné pozorovat ostatní závodníky, jak se na vás dívají. Jaké byly jejich reakce? 

Údiv, obdiv, šok, nadšení. Hodně jich za mnou v cíli chodilo, ptali se, v kolikátém jsem měsíci, že jsem je předběhla, jestli se to opravdu může, běhat v těhotenství.

A co na to říkala rodina? 

Hodně lidí, včetně rodiny a přátel, na mě koukalo skrz prsty. Nejvíc při mně stála moje maminka, pod tíhou argumentů byl na mé straně i manžel. Moje mamka mě dokonce hecovala, třeba na závodech, posílala mi sms, ať jsem opatrná, ale ať nejsem poslední. Manžel byl starostlivý, pořád se mnou běhal, kontroloval můj dech, jestli stíhám mluvit a nezadýchávám se moc, jestli neběžím rychle, jestli se už nechci napít.

Takže běhal s vámi? 

Ano, po mém boku absolvoval i většinu závodů. Postupně jsme ale byli už tak pomalí, že když viděl, jak to zvládám, po výstřelu na mě jen mávl se slovy: „Ty to dáš, hlavně opatrně, čekám v cíli.“

Je skvělé, že jste měla podporu nejbližších. Svou zálibu v běhání jste se jako nastávající maminka rozhodla sdílet i veřejně. V roce 2016 jste založila blog Těhu v běhu… 

Měl to být spíš jen takový můj deník, do kterého si zaznamenám své pocity, zkušenosti, poznatky, doporučení lékařů, fyzioterapeutů a trenérů. Říkala jsem si, že to třeba někdy někdo uvítá. Těhotná běžkyně, která bude, stejně jako já, hledat informace o běhání v těhotenství. Nečekala jsem takovou lavinu reakcí, zpráv a ohlasů, že o tom konečně někdo mluví veřejně. Zjistila jsem, že v tom vůbec nejsem sama, že takových nás jsou desítky, vlastně stovky!

S pozitivními zprávami vám určitě chodily i negativní, jak jste se s nimi vypořádávala? 

Vzhledem ke své povaze, kdy si většinou do ničeho mluvit nenechám a trvám si na svém, jsem si s nimi uměla poradit dobře. A že některé komentáře a zprávy byly opravdu hodně přes čáru. Třeba jako: „Co napíšeš, až potratíš?“ Ve druhém těhotenství jsem se s negativními reakcemi téměř nesetkávala.

Blog měl přesto takový úspěch, že jste vydala knihu. Najdeme v ní pouze vaše zkušenosti?

Nakladatelství, které mě oslovilo, si původně představovalo, že tam zkopíruju svůj blog. Ale já od toho chtěla víc. Pokud mám vydat knížku, první českou knížku o běhání v těhotenství, musí stát na pevných základech, musí být důvěryhodná. To znamená, aby na ní spolupracovali i odborníci, lékaři, fyzioterapeuti, trenéři. A hlavně celá řada akčních maminek, které jsou důkazem, že běhat se dá jak v těhotenství, tak i s mimčem po porodu. A to i když kojíte!

Oba porody jste měla bezproblémové. Kdy jste poprvé vyběhla jako novopečená maminka? 

Po prvním porodu jsem udělala chybu. Nevydržela jsem ani šestinedělí a vyběhla. Jenže po dvou kilometrech jsem se musela vrátit počůraná zpátky domů. Tělo prostě ještě nebylo připravené, pánevní dno bylo povolené, což jsem doma během „normálního režimu“ nepoznala. Pochopila jsem, že šestinedělí tu není pro nic za nic, děloha se musí zpátky zavinout, pánevní dno zpevnit. Po osmi měsících po porodu jsem si už zaběhla svůj první maraton. S druhým porodem jsem byla poučená, počkala jsem na konec šestinedělí, a až pak vyběhla. Čtyři měsíce od narození Beníka jsem si střihla půlmaraton.

Máte dva krásné chlapečky, jak zvládáte sportování s malými dětmi? 

Těhu sice už nejsem, ale v běhu jsem pořád, i když nemám na noze tenisky. Je to hodně náročné být dobrou mámou, starat se o domácnost, věnovat se manželovi a do toho po večerech a nocích pracovat. A teď k tomu přidejte lásku k běhu a cvičení. Většinou běhám s mladším synem v kočárku, když je starší ve školce. Ale občas nezbývá nic jiného, než je vzít oba do kočárku pro dva. To pak před sebou tlačím zhruba 40 kilo. A dávám deset kilometrů. Mám totiž zhruba jen hodinu, než se probudí a chtějí ven řádit. Když je ale pak příležitost běžet sama, mám pocit, že bez té zátěže letím!

Co se týče osvěty běhání v těhotenství, máte ještě nějaké plány? Třeba vydat druhou knihu?

Druhou knihu zatím neplánuju, ale ráda bych jednou znovu vydala tu první, lehce přepracovanou, ale hlavně rozšířenou o spoustu věcí, které se mi tam nevešly. Bohužel jsem měla limit jen 200 stránek. Osvětu se budu snažit šířit dál, skrz sociální sítě, blog, rozhovory. Čím víc se o tom bude mluvit, tím víc to snad bude připadat lidem normální.

Jakým pověrám o těhotenství věříte vy?