Hlavní obsah

Bezdomovkyně? Na ulici nově končí čím dál více žen, které žily v luxusu

Foto: archiv Lucie Růžkové Rybárové

Lucie Růžková RybárováFoto: archiv Lucie Růžkové Rybárové

Špinavé a neupravené alkoholičky nebo narkomanky. Takhle si asi spousta lidí představí ženy bez domova. Ve skutečnosti je to jinak. „Nedávno jsem potkala jednu naši klientku, a kdybych nevěděla, že k nám chodí, nepoznala bych, že je to bezdomovkyně,“ říká ředitelka farní charity.

Článek

Skončit na ulici není žádný med, a když jste žena, je to ještě o trochu horší. Něžné pohlaví se s touto situací vyrovnává mnohem hůře, rychleji osobnostně degraduje, sejde vzhledově, a navíc čelí neustálým útokům a fyzickým napadením od ostatních lidí žijících na ulici. Přitom osudy skrývající se za jejich tváří nemusejí mít nutně kořeny pouze ve špatném sociálním prostředí, ve kterém vyrůstaly. Lucie Růžková Rybárová, ředitelka Farní charity Praha 1, se s nimi setkává každý den.

Obraz typického bezdomovce, nebo tedy bezdomovkyně, se proměnil. Jak?

Jedna paní psycholožka mi nedávno řekla věc, kterou jsem si vlastně do té doby nestihla uvědomit, ale má v tom naprostou pravdu. Objevila se totiž nová skupina žen bez domova, které třeba nikdy nepracovaly, byly doma a živil je partner. Ony nemají účty, platební karty a vlastně ani nevědí, jak svět funguje, protože je na to nikdo nepřipravil. No a těm se pak klidně může stát, že jednoho dne přijdou domů a vidí byt zaplombovaný od exekutorů.

Nedovedu si to moc dobře představit.

Setkala jsem se s ženami, které takové zkušenosti mají. Anebo to alespoň tvrdí. Další vzorový příklad může vypadat takto: rozpad manželství, žena to špatně nesla, přidala se nějaká nemoc a k tomu třeba ještě závislost, často na alkoholu. Ta může jít s problémy ruku v ruce, anebo – když se žena do problémů dostane – pak na sebe nenechá dlouho čekat. Dojde tedy k nějakému propadu. Nemusí hned skončit na ulici, ono stačí, že se dostane třeba na ubytovnu. To se s luxusem, na který byla zvyklá, nedá srovnat. Pak se dostanete do nějaké party a už se vezete.

To je trochu jako s puberťáky, když se chytnou špatné party, ne?

No, když žijete v růžové bublině, která splaskne, a vy stojíte najednou tváří v tvář realitě, to si asi nikdo z nás, kdo žijeme „normální“ život, nedovede představit.

Právě. Připadá mi neuvěřitelné, jak se z ženy, co má všechno, stane žena, která nemá nic.

Vzorovým příkladem mohou být ženy podnikatelů. Tito muži si s rodinami žijí na vysoké noze, pak se jim nepovede pár byznys plánů a exekuce je připraví o vše. Rodina se pak octne na dlažbě relativně ze dne na den, protože ti muži často neřeknou, že mají takový průšvih, a všechno se to provalí, až když je pozdě.

Jakou roli v tom hraje alkoholismus? 

V tomto případě jde spíše jen o další specifikum žen bez domova. Často řešíme s kolegy, co bylo dříve, jestli kohout, nebo vejce. Jestli bezdomovectví, nebo alkoholismus.

Foto: archiv Farní charity - Praha 1

Do denního centra mohou přijít ženy bez domova a najíst se, případně i umýt, a k dispozici jim je i charitní šatník Foto: archiv Farní charity - Praha 1

A co tedy?

Těžko na to přijdeme. Ale mnoho žen má nějakou duševní poruchu, která jim v podstatě znemožňuje žití v klasické společnosti. A k tomu se přidává třeba i nějaká zkušenost s násilím a sociální dysfunkčnost už z dětství. To pak vede k tomu, že se žena brzy vdá a celý model se opakuje. Nefungující manželství, zkušenost s násilím, odebrání dětí... Mají naprosto zlomenou a zničenou duši. To je pak otázka, co bylo dřív.

Takhle to vypadá, že na ulici může skončit v podstatě každý. Já si to stále nedovedu dost dobře představit. Kdy nastane ten moment?

Je to souhra vícero věcí, ale většinou tam prostě něco nefunguje. Ať je to v případě jen toho jedince, nebo společenské záchranné sítě, kterou většina lidí má. Může se stát, že člověk přijde o práci, nemá peníze, ale má kolem sebe rodinu a přátele, kteří mu pomohou. Může se do toho připojit těžký zdravotní problém, který člověka také vyplivne ze systému, a pokud nemá rezervu a jede každý měsíc na dřeň, přidá se do toho dysfunkční rodina, která je v podobném duchu, nebo není žádná, tak na té ulici člověk skončí raz dva. Dvakrát nezaplatíte nájem a nikdo se s vámi nebaví.

Jaký je rozdíl, když na ulici skončí žena a když muž?

U žen je rychlejší propad. Muži mají výhodu, že společností je bráno trochu jinak to, jak vypadají. Když tedy potkáte milostný pár lidí bez domova a oběma je pětačtyřicet, tak muž bude vypadat třeba na padesát, ale žena na sedmdesát. Ženy scházejí rychleji a podepisuje se na nich spousta věcí. Bývají na ulici častěji vystavovány násilí, určité procento během toho i otěhotní. Pak je tu třeba menstruace, pro nás běžná věc. Ale pro takovou ženu není vůbec lehká. A tohle všechno se jim vpisuje do tváře.

Pomůže jim, když se pak dostanou někam na ubytovnu?

Praha má bezpečností opatření, jako je třeba ubytování na lodi Hermes nebo na ubytovnách, ale on to není žádný odvaz. Ne že by ty ženy byly nevděčné, to vůbec. Primární potřeby tepla a sucha jsou uspokojeny, ale jsou tam takové podmínky, že se tam mnoho z nich vůbec nevyspí.

Jaké?

Stísněné prostory nemusejí dělat každému dobře. On ten teplý flek ještě neznamená výhru. Navíc azylové domy a ubytovny jsou většinou primárně určeny pro muže a lůžek vyhrazených pro ženy je daleko méně. Logicky – žen na ulici není tolik. Je to v poměru zhruba 80 : 20.

V tom případě by na ubytovnách měly být prostory ve stejném poměru, ne? Pro muže a pro ženy.

Já myslím, že se situace v posledních letech mění a narovnává. Řekla bych, že hlas žen na ulicích je slyšen čím dál tím více. Ale to by znamenalo, že jim musejí být vyhrazeny nejen postele, ale celé pokoje. Nemůžete mít muže a ženy dohromady, to by nefungovalo. Ženy potřebují nějaké bezpečné místo bez mužů, kde do nich nebude nikdo vartovat, dělat rádoby vtipné poznámky a kde mohou otevírat citlivá témata. A proto jsme otevřeli Nízkoprahové denní centrum pro ženy v nouzi.

Foto: archiv Farní charity - Praha 1

Ženy bez domova potřebují útočiště, kde se budou cítit bezpečně. I k tomu slouží denní centrumFoto: archiv Farní charity - Praha 1

Pro koho je určeno?

My tu máme trojí služby. Bezprahovou, což je chození do terénu. Nabízíme pomoc přímo na ulici a ženy pro to nemusejí vůbec nic udělat. Jde o navázání kontaktu a povzbuzování, aby se třeba odhodlaly ke změně. Dále je to druhý krok, kdy už se žena musí zvednout a dojít k nám do denního centra. Je to nízkoprahová denní služba a není to pouze pro bezdomovkyně. Mohou sem přijít i ty, co přespávají v noclehárnách, azylových domech, ale také třeba ženy v seniorském věku, které mají kde bydlet, ale mají tak nízký důchod, že jim z něj zbude třeba jen třicet korun na den na jídlo. A do třetice je to pak komunitní centrum, které vyžaduje už větší aktivitu. Je to pro ženy, které jsou rozhodnuté se svojí situací něco dělat.

Jsou nějaká pravidla, která ženy musejí dodržovat, když sem chtějí přijít?

Všichni se musejí vzájemně respektovat, chovat se k sobě slušně, nevyvolávat konflikty nebo nemluvit sprostě. Klidně sem mohou přijít i s pejsky, což třeba jinde povoleno není. Často jim totiž suplují rodinu nebo blízkého člověka. Praxí jsme zjistili, že kdyby měly jít někam do denního centra, ale psa by musely nechat venku, tak by tam raději nešly. K nám můžou i s čtyřnohým kamarádem, ale musí mít košík.

Takže psům vstup povolen a mužům zakázán?

Tak nějak. Jediné muže, které u nás mohou potkat, jsou naši kolegové. Oni chodí do terénu, protože je náročnější, a když monitorujeme nové oblasti, nevíme, co nás čeká. Pak tu máme právníka, který ženám radí s jejich situací. V komunitním centru mohou ženy potkat pár mužů - klientů, maximálně tak tři. A to jsou tací, kteří k nám chodí už dlouho, známe je a víme, že jsou bezproblémoví. Zase nechceme jít nějakou ryze „feministickou“ cestou, že „muži vám ublížili a jsou špatní“. Samozřejmě jim chceme pomoci s jejich zraněními a bolestmi, ale zároveň jim vysvětlujeme, že takoví nejsou všichni. Člověk rovná se žena a muž. Respekt vůči rovnosti pohlaví je pro nás důležitý. Nechci, aby se z nich staly nějaké bojovnice proti mužům. Bylo by nebezpečné jim vštěpovat, že muži jsou nutné zlo.

I tak to ale ve mně budí dojem, že muži na ulici rovná se násilníci.

Víte, ona ulice není úplně milé místo. Mnoho žen je v partnerském vztahu, který není úplně harmonický a funguje spíše stylem „něco za něco“. Žena je s mužem, který se k ní nechová nejlépe, ale pořád ještě funguje jako obrana proti ještě horším jedincům. Za tři roky praxe jsem potkala tak dva páry, kde k sobě partneři byli milí.

Co ženám na ulici chybí nejvíce? Mají pořád touhu být hezké?

Určitě. Několikrát se mi stalo, že jsem v tramvaji potkala naši klientku a poznala bych v ní bezdomovkyni jen proto, že vím, že k nám chodí. Ženské bezdomovectví je z velké části skryté. To znamená, že ženy docházejí do centra, kde se vykoupou, tedy nejsou cítit, je tam i charitní šatník, takže se mohou převléknout. Když třeba získáme nějaký dar jako barvy na vlasy nebo šminky, tak to jsou velké Vánoce. Chtějí si obarvit vlasy, namalovat se. Je to pro ně velká ostuda, když je na nich bezdomovectví vidět. Kromě těchto pomůcek, které slouží spíše ke zkrášlení, potřebují také hygienické potřeby, menstruační vložky, ale i inkontinenční. Samozřejmě jsou ale i takové ženy, které už jsou úplně jinde, jsou na ulici dlouho.

Mají vůbec touhu to změnit?

Znám ženy, které jsou na ulici třeba už čtyři roky, a pořád byste to do nich neřekla. Ale čím dříve se jim dostane pomoci, tím dříve se jim podaří vyškrábat nahoru. Když to ale nezvládnou zhruba tak do roka, je to pro ně pak velmi těžké. Potom jsou ženy, které se stáhnou do ústraní, žijí v lokalitách, o kterých víme, mají tam svůj příbytek a do denního centra nikdy nepůjdou. Docházejí za nimi sociální pracovníci, mají zájem o nějakou pomoc, zejména co se týče jídla, ale nad společností už zlomily hůl. Naštěstí větší procento je těch, které do denního centra přijdou a které se nám podaří namotivovat ke změně.

Asi jich je více, které se chtějí vrátit do života, ne?

Vrátit se chce většina. Ale pak je ještě velká cesta mezi chtít a udělat ten skutečný krok ke změně.

Znáte nějakou ženu, která se octla v nouzi vinou druhého člověka?

Související témata:

Načítám