Článek
Vůbec není jednoduché se s vámi sejít, paní Dášo...
Já teď učím na FAMU, jsem tam jedenáct let a už si mě tam nechali. Takže místo abych šla do důchodu, nechala jsem se zaměstnat. (smích) Nejdřív jsem byla na FAMU International, kde přednáším cizincům, kteří tady studují. Učím herectví a je to koncipováno tak, že oni jsou za kamerou, ale jejich partner je herec, aby věděli, čím prochází. A ode mě dostanou zkušenost toho herce, jakým způsobem uchopit charakter, jak se dostat k tomu, co oni z toho herce chtějí dostat...
Vaše vlastní divadlo už také pár let hraje úspěšné kusy...
Jmenujeme se Intimní divadlo Bláhové Dáši a hrajeme pravidelně v Černé labuti v Praze a samozřejmě hodně jezdíme po republice. Osmým rokem uvádíme Monology vagíny, jejich nepřímé pokračování od stejné autorky se jmenuje Tělo, další hra se jmenuje Mrchy aneb Řekni mi pravdu o své lásce, to je o ženských po padesátce, a nejnovější je Evropa, což je o starší ženě a mladším milenci, ona Češka, on cizinec, takže jde o současné téma.
To se dostáváte až na dřeň...
Ano, já mám ráda intimní témata a vidím, že to zajímá i lidi. V Praze je neustále narváno, a když se podaří, že někde přijde třeba šest set lidí do kulturáku, tak je to taky úžasné. Začalo to už Monology vagíny, kdy lidé byli v šoku, hlavně z názvu, než se na to přišli podívat a zjistili, že jde o celkem seriózní záležitost. Mě prostě zajímají tyhle niterné vztahové věci a polarizace našich vztahů, mužů a žen, je to logická cesta mojí výpovědi. Já to překládám a produkuji, režíruje Žantovská a hraje tam hodně dam - Polívková, Divíšková, Batulková, Skopalová, já, Seidlerová, Boudová - teď jsme přibrali i kluka, taky koneckonců patří do našeho světa...
Záběr z Intimního divadla Bláhové DášiFoto: Lenka Hatašová
Vy sama máte dvě děti, každé s jiným mužem...
Jedno moje dítě je tady a jedno v Austrálii, to se mi tam teď bude dokonce vdávat. U mě to byl důsledek tehdejší situace, že jsme emigrovali, ale v dnešním světě, v té globalizaci, je to naprosto normální. Dneska už lidem ani nedojde, že my jsme tenkrát nemohli zpátky, a já jsem si třeba myslela, že už v životě neuvidím rodiče. Teď, i když je ta možnost, ale dceru mám na druhém konci světa, se vlastně taky nevidíme. Ale je třeba to brát tak, že takový už je dneska svět. Můžeme sice komunikovat, ale i s tím mám problém. Když já můžu na Skype, tak ona spí. (smích) Já můžu o víkendu, ale ona tam nikdy není. Nikdy.
Kde budete slavit Vánoce, uvidíte se třeba na Nový rok?
Na Vánoce se uvidíme všichni. To bude taková ,,malá řecká svatba". Ona si bere čistokrevnýho australskýho Řeka... Já jsem jí říkala: viděla jsi Mamma Mia? ...aby to nedopadlo stejně (smích), a jedeme tam. My jsme celkem rozšířená rodina - její otec toho už vystřídal hodně, ten má svět pokryt od Japonska po Španělsko, druhý tatínek má zase Čínu a teď nám do rodiny přibude Řecko. Zatím mi to přijde milé, letos jsem v Řecku byla dvakrát a úplně jsem se do něj zamilovala.
Kdy přišla ta doba, že se vám začalo chtít se vrátit domů?
Ten zlom nastal tehdy, když mému synovi bylo pět let a jeho otec si nabalil Číňanku. Pak jsem se sbalila já a jela jsem zpátky. On balil, já sbalila. (smích) Ano, vždycky to byly tyhle životní zlomy, které mě honily po světě. Lidi z těch situací mají strach, ale když už se odvážíte, tak se pak naučíte čelit v podstatě všemu. Já jsem měla tu výhodu, že jsem vyrůstala vedle hřbitova, na kterém jsem si jako malá holka hrála, tak jsem pak brala všechno od podlahy. (smích) Hřbitovy jsou dodneška moje oblíbené místo.
