Barbora Štěpánová: Václav Havel byl můj šéf, ale ne můj typ

Nemáte pocit, že by to v těchto časech chtělo obnovit Společnost za veselejší současnost?

„Tuhle otázku dostávám od informovanějších lidí poměrně často a odpovídám stále stejně: ,Ne.' Samozřejmě že nežiju ve vzduchoprázdnu, vnímám, co se děje, ale zároveň vím, že tehdy šlo společnosti o svobodu, a tu pořád máme. To, že jsou dražší rohlíky a bude dražší energie, je jedna věc. Ale pořád mám svobodu, to je pro mě zásadnější. Je to řečeno velmi zjednodušeně, ale tak se na to dívám.“

Říkejte to ovšem mase…

„Máte pravdu. Když o tom občas v tomhle smyslu někde mluvím, stane se, že pár lidí opustí sál. Přijde mi, že svoboda je pojem, který má každý rád, ale vlastně si pod tím nic nepředstavuje. Nebo je mu jedno, že díky svobodě může rozhodovat o tom, co se děje, a zabraňovat, aby se nedělo, co nechce. V jeho představách se svoboda smrskává na možnost kupovat si věci a jezdit k moři.“

Vídáte se s dvěma kolegy, s nimiž jste Společnost za veselejší současnost zakládala?

„Petra Paynea jsem neviděla hrozně dlouho. Dostudoval teologii a je evangelickým farářem. Luboš Rychvalský je otcem mé dcery, takže s ním už z toho důvodu občas komunikovat musím.“

Vzpomínáte na tu situaci, na věci kolem SVS, v dobrém?

„Víte, problém je v tom, že já nejsem příliš vzpomínací typ. Takže ani v dobrém, ani ve zlém. Nevzpomínám. Nemám ráda ani ty časté situace, kdy se na člověka někdo vrhne a začne mu cosi připomínat: A pamatuješ se jak… třeba jak jsme něco točili. A mně je z toho skoro až fyzicky nevolno. Mám opravdu jen pár momentů, na které si vzpomínám ráda, ale to jsou spíš takové nepříliš konkrétní obrazy. Třeba na to, jak jsem chodila do rodiny malířky Jiřiny Klimentové a spisovatele Alexandra Klimenta, protože s nimi bydlel i Lukáš Kliment, jejich syn a moje první láska.“

Já vás ale k lehkému vzpomínání chci přimět. Vzpomínáte na své šéfy? Ať za ně bereme režiséry, principály nebo…?

„Vím, kam míříte. Vycházejme tedy z toho, že připustím, že jsem někdy někoho považovala za šéfa. Ale ono se Václavovi skutečně šéfe říkalo. Buď byl ,pépéčko', tedy pan prezident, ale ochranka mu říkala šéfe. Zvláštní, když si ho představíte. Šéf to nikdy moc nebyl… Že bych zrovna na tohle období vzpomínala nejvíc, kdyby mi to bylo vlastní, nemůžu říct. Dnes ho chudáka všichni tak hrozně glorifikují, až se z něj stal jakýsi druhý tatíček Masaryk, což on samozřejmě nebyl. A třeba právě jako šéf měl hodně vad. Neměl například rád konflikty, což dotahoval až do té míry, že nechtěl rozhodovat o běžných věcech a nechával to na druhých. Prý ať se nějak dohodnou…“

Vždyť ale to musela být pro vás naprosto výjimečná, jedinečná situace, jaká potká jen pár vyvolených…

„To nepochybně! Něco úžasného! Ale problém je, že se to nedá moc vyprávět, tak vrcholně absurdní ta situace byla. Navíc až na Věrku Čáslavskou byli tehdy na Hradě samí umělci, kteří to vnímali o to citlivěji. Když o tom někdy mluvím, lidé si z toho berou jen tu zábavu, ale už tolik nevnímají, že jsme museli taky hodně tvrdě dělat, nebo to, že v prvních týdnech pořád panoval strach, že se odněkud vynoří zbylí příslušníci 6. správy StB, kteří tam ještě přežívali, a všechny nás postřílejí. Ale převládá ve mně pocit, že Václav si to v jednu dobu docela hodně užíval.“

Vy jste byla jeho sekretářka?

„Jelikož jsem si mohla vybrat, co chci dělat, stala jsem se osobní sekretářkou prezidenta republiky.“

V čem to spočívalo? Vařila jste mu kafe?

„Ne, na to tam zbyly nějaké paní po Husákovi, docela milé ženské, vděčné za to, že tam mohly zůstat, že je nikdo nevyhodil. Ze začátku jsem dělala i jakousi vrátnou a pouštěla jsem k němu lidi po jednom, protože jinak by ho zahltili. Připravovala jsem mu noviny, jeden svazek s nápisem Český tisk, druhý nadepsaný Slovenská tlač. Cokoli potřeboval zařídit, to jsem obvolala. A hlavně jsem se mu snažila ten úděl zpříjemnit. V tom mi nahrávala jedna velká výhoda: Václav nebyl můj typ.“

Aha! Kdežto kdyby byl…?

„Každý máme nějakou životní roli a já jsem ve vztahu k mužům holčička, doživotní dítě, které potřebuje autoritu, muže, který se o mě bude starat. A to on skutečně nesplňoval ani náhodou. Takový typ chlapů mi hodně vadí. Vzala jsem si jednou na sebe takovou poloprůhlednou blůzu. A on povídá: ,Bárrro, ty máš hezkou blůzku.' Řekl to způsobem, jako by mluvil sedmiletý kluk. K tomu, jak na mě koukal, ještě zakopl o židli. Ježišikriste, říkala jsem si jenom.“

Takže nehrozilo, že rozmnožíte hejno maminkovských samic, které ho obletovaly?

„V žádném případě. Ale nedělalo mi problém právě takovou maminku hrát. Než se hradní personál rozšířil, radila jsem mu a pomáhala i s oblékáním. ,Venoušku, musíš si vzít ten oblek,' nabádala jsem ho, když stál ve spodním prádle před Husákovým zrcadlem a zase sahal po džínách a po Parkerovi. ,Ne, nemůžeš nosit pořád ty jedny džíny a kabát. Dovezou ti z Vídně nové, to zařídím, ale teď si musíš vzít oblek.´ Právě tehdy, jak tam stál jen v ponožkách, se ke mně obrátil a pravil: ,Bárrro, co na mně ty hysterrrky viděj?´ To bych tedy sama ráda věděla, poznamenala jsem v duchu.“

Bavilo vás to?

„Moc mě to bavilo. Baví mě vyřizovat věci za druhé. Přitom za sebe to dělám nerada a moc to neumím. K smrti nenávidím telefonování. Z vykecávání po telefonu trpím jako zvíře. Ovšem zahrát to umím.“

Zamýšlela jste se někdy nad tím, co vám „služba revoluci“ vzala? Nejste sice ten nejukázkovější příklad, ale napadá mě i rozbitý vztah, započatý v nadšení vidinou společného cíle…

„To opravdu není nejvhodnější příklad, protože my jsme se rozešli až téměř pět let po revoluci. A naopak za revoluce, přesně 25. prosince 1989, jsme plánovaně počali dítě. Ale máte pravdu, že revoluce zamávala s mnoha vztahy, ať to byl Jirka Křižan, Saša Vondra a koneckonců i sám Václav. Něco na té ztrátě společného cíle asi bude. Kdyby nepřišla revoluce, asi by nás s Lubošem časem zavřeli, neměli bychom dítě, protože s dítětem byl člověk zranitelnější, a možná bychom spolu zůstali. Ve svobodných poměrech jsme ale zjistili, že život skýtá i jiné možnosti, a dospěli jsme k tomu, že o nich máme každý jinou představu.“

Jakou jste měla vy?

„Zjevně jinou než můj bývalý manžel, což říkám se vší láskou k němu. On by se určitě dobře staral o rodinu, ale chtěl by ji mít velkou, to znamená, že by chtěl, abych mu porodila víc než jedno dítě. Nic proti tomu nemám, ale to není moje představa. Já nejsem prototyp matky, i když matkou jsem, a dokonce se přiznávám k tomu, že na rozdíl od převládajícího názoru nepovažuji mateřství za nejšťastnější okolnost v životě ženy, za jeho uspokojivé naplnění.“

Možná ještě zřetelnější je skutečnost, že revoluce vám vzala práci. Předtím jste šla z filmu do filmu…

„Taková paráda to zase nebyla, nepřehánějte. Možná to tak vypadá, ale to byly většinou jen čurdy. Z filmů, které jsem natočila, si vážím jen hrstky – Tisícročnej včely, Katapultu a tím bych mohla skončit. Ale já mělo divadlo. V činohře v Plzni jsem hrála role světového repertoáru a snad ne úplně špatně. Po dvou letech na Hradě jsem nastoupila do divadla Ta Fantastika, ze kterého jsem ale hrdě odešla poté, co do ní přišla Lucie Bílá a s podporou ředitele si začala vyhlížet role, které se jí líbily, tudíž i ty moje. A pak nebylo nic, přišlo dlouhé mrtvé období, které postihlo kdekterého herce. To jsem dost těžce nesla.“

A od té doby jako by se nad vaším herectvím zavřela voda…

„Nad herectvím ano. Ale vystřídalo je moderátorství, které mě začalo hodně bavit. Z očí jsem díky televizi nezmizela. A díky ní jsem se vrátila nakonec i k herectví. Ať si kdo chce, co chce říká, roli, kterou hraju v Ordinaci v Růžové zahradě, si opravdu užívám.“

Baví vás otročit?

„To není žádná otročina! I když občas vstávám ve čtyři ráno. Dostala jsem možnost si s rolí zdravotní sestry Babety Trefné dělat v podstatě, co chci. Ordinaci píše několik scenáristů a jazyk postav se v jejich pojetí někdy dost odlišuje. Přesvědčila jsem dramaturgii, že svou postavu znám, že vím, jak mluví i jedná. Ve výsledku se podařilo některé scény vyzněním úplně otočit, protože tak, jak byly napsané, by moje postava nikdy nejednala. Něčím je divná. Sbírá panny. To jsem si vymyslela já. Ale pořád ještě o ní nevím všechno. Neučím se text, jen vyjdu z dané scény a díky tomu často hledám slova, můžu i koktat, protože tak přece člověk v životě normálně mluví… Vážně mě to baví, ale vás o tom asi nepřesvědčím.“

No…

„Podívejte se, herectví je jenom jedno. Shakespeara i Babetu Trefnou musíte prostě zahrát. Neskrývám, že bych si ráda zahrála v nějaké dobré detektivce, v úspěšném filmu. Ale nic takového mi nikdo nenabízí. Co mám dělat? Jít žebronit k Hřebejkovi, aby mě obsadil? To neumím. Proto jsem o to víc spokojená s touhle hereckou příležitostí. Jsem vděčná i za to, že lidi mají ten seriál rádi. Víte, co je pro herce nejhorší? Když přijde někam, třeba k doktorovi, a ten se ho zeptá, co dělá. Herec špitne, že je herec. ,A kde hrajete?' zeptá se pan doktor. Já jsem to zažila a už nechci.“