Článek
Všude teče krev, rituální porážky neberou konce a lidé na to hledí, jakoby se nechumelilo. A ono se opravdu nechumelí. Jak by také mohlo, je třiadvacátého prosince, den pravidelné předvánoční oblevy. Kolem všudypřítomných kádí s kapry prochází vyděšený mladý muž. Poprvé v životě přibyl z rodné Sicílie do země, o jejíž vánoční tradici neví zhola nic. Vidí děti, které neodvracejí zrak, vidí dospělé, kterak si mrtvé kusy se zvláštním uspokojením odnášejí domů. Tenhle hororový zážitek umocňuje fakt, že je konec osmdesátých let a všude frčí šedá barva. Na budovách, na oblečení, na tvářích. „A teď si představ, že v takové zemi hledám předky,“ vzpomíná po letech Fabio, jenž tehdy přicestoval, aby se konečně seznámil se svou českou babičkou. Když se v Praze odehrává taková divočina, copak mě asi čeká v zapadlé šumavské vísce, řekl si mladík a jal se shánět vyhazovací nůž. Jediné, co se mu aspoň trochu podobalo, byla stříbrná rybička. Jak symbolické! S touhle výbavou se Fabio neohroženě vydal do mrazivého neznáma, aby v něm nalezl babičku růžolící a kuchyň provoněnou vánočkou právě vytaženou z trouby. Kdo peče takovou dobrotu, nemůže být barbar, souhlasil Fabio, když mu babička vysvětlila, že ostatky kaprů nepotřebujeme k tajemným rituálním obřadům. Pokud tím tedy není míněno obžerství. I když ne každý si myslí, že naše vánoční tabule je bohatá.
Rybu a salát, odpověděla jsem kolegovi ze Švédska, který psal článek o vánočních zvycích v Evropě a zajímal se také o ty české. „Takže sázíte na zdravý životní styl. To jste asi jediní, zbytek Unie se totiž nehorázně přežírá,“ odpověděl obratem a z jeho emailu čišel údiv. Nechtěla jsem být za evropského žabaře, a tak jsem mu napsala, že kromě toho, že kapra koupeme v oleji a salát v majonéze, máme v rodině ještě jeden zvyk – celé svátky hrajeme žravou dámu. Na to už neodpověděl. Buď ještě pořád hledá, o čem ta hra je, nebo se spokojil s otrockým překladem. V tom případě se předem omlouvám každé Češce, která Švédsko navštíví. Opravdu mě moc mrzí, že před vámi zamkli lednici.