Bára Poláková: Pracuju tak, abych se za sebou mohla otočit

S Bárou Polákovou (37) jsme se sešly v půlce září na zahrádce kavárny. Do kin šly hned dva její filmy, měla za sebou pracovně náročné léto a těšila se na koncerty. Od té doby se (nejen) v její branži mnohé změnilo – zavírají se kina a ruší vystoupení.

Jaký byl můj první dojem? Poznala jsem usměvavou mladou ženu v krásných šatech a úplně božích teniskách, která byla navzdory pracovnímu vytížení usměvavá. Když přemýšlela, hrála si s vlasy a nejvíc jí jiskřily oči, když mluvila o tom, co má ráda… Takže o všem ve svém životě. Bára Poláková totiž dělá spoustu věcí, ale musejí jí dávat smysl. Nikdy jsem například nikoho neslyšela tak zapáleně a přitom s láskou mluvit o přírodní kosmetice.

Co je pro ni důležité při výchově dcer a proč nejprve odmítla nabídku mít vlastní obchod? Jaký sen si splnila v hudbě a co by dělala, kdyby měla čistě hypoteticky čas pro sebe?

Báro, nejsou vám už Kráva a Nafrněná protivné? 

Nejsou. Kráva mě jeden čas přestala na koncertech bavit, ale pak jsem k ní zase našla cestu. A Nafrněná je dobrá píseň, má v sobě příjemnou gradaci, takže mě živě nikdy neštvala.

V kinech máte teď dva filmy, které nemůžou být odlišnější. Podle čeho si role vybíráte?

Je to tak, Krajina ve stínu a Bábovky jsou dva úplně rozdílné filmy, a i když se točily několik měsíců od sebe, premiéry takhle vyšly. Pro mě je důležité, s kým pracuju, jak si rozumíme, jak rozumím scénáři a své postavě a co cítím, že tomu všemu můžu dát já. Rozmýšlím se docela svědomitě. I kvůli koncertům, kterých tedy teď zrovna moc nebude, ale dřív jsem ten čas musela nějak prakticky rozdělit.

Jak s postavami pracujete?

No, někdy pracují spíš ony se mnou. Velkým zážitkem pro mě byla postava Marty Liškové ve filmu Krajina ve stínu. Poprvé jsem hrála někoho, kdo skutečně žil. Cítila jsem velkou zodpovědnost. Není to tak dávno, kdy se příběh zachycený v tomto filmu odehrál a je to jen malinkatý zlomek všech hrůz a nespravedlností, které se v té době děly.

Postava Karolíny ve filmu Bábovky je holka, co si moc přeje miminko. Muž ji podvádí, plácá se v tom, koho vlastně miluje a koho jen potřebuje, je slabý svou situaci nějak řešit. Bohužel Karolínu ani nezastaví v tom, aby do sebe píchala hormony. Když jsme natáčeli, dvě moje kamarádky prožívaly podobnou situaci s otěhotněním, a jedna dokonce žila celý takový balíček, jako je ve filmu. Při natáčení jsem na obě hodně myslela.

Na čem dalším pracujete? 

Tak nějak pořád pracujeme s Davidem Hlaváčem na nové desce, nedávno vyšel klip k písni PoloVina, bude mít premiéru klip k novému singlu Domů a uzavřeli jsme letní Čtvrtky pro Paraple. Výsledek mi udělal velkou radost. Hráli jsme celé léto před mým krámkem POĎ SI a lidé posílali místo vstupenek DMS – na těch se vydělalo 80 tisíc. Ale protože jsou to z velké části trvalé platby, bude to pro Centrum Paraple znamenat trvalý měsíční příjem, který do dalšího léta vydělá asi půl milionu. To je strašně krásný a za všechny moc děkuju! Napadlo nás, že bychom mohli udělat Čtvrtky pro Paraple ve sněhu. Adventní čtvrtky. V péřovkách, s ohněm, svařáčkem... Uvidíme.

Čtvrtky pro Paraple byly vaše první samostatná charitativní akce? 

Ano, já jsem dřív chodila na takové charitativní akce jen hrát. Sama jsem nic podobného neorganizovala. Kromě Centra Paraple jsme se s Pavlem (pozn. red.: s partnerem Pavlem Liškou) rozhodli podpořit ještě Sociální kliniku. To je dobrovolné sdružení psychologů a psychiatrů, kteří poskytují krátkodobou terapii lidem, kteří si to nemůžou finančně dovolit. Je to tedy za drobný finanční poplatek, který se určí podle ekonomické situace klienta. Když se člověk vyskytne v náhlé životní změně nebo propadá dlouhodobým frustracím, je moc důležité podchytit tok myšlenek včas. Myslím, že je skvělé, že taková klinika existuje. Ona ne každá psychická tíseň totiž spadá pod pojišťovnu.

A na jaké klipy se můžeme těšit? 

Píseň Domů jsme nazpívali s Danem Bártou. To je zase pro organizaci Dobrý start, která podporuje pěstounskou péči. Klip k ní bude, věřím, krásný a jemný. Režírovat ho bude Honza Látal.

Jak se na tak těžké téma, jakým děti v kojeneckých ústavech jsou, píše písnička?

Sledovala jsem dokumenty, které holky z organizace natočily, o tom, jak je těžké dostat z kojeňáků děti do pěstounských rodin. Jsou k tomu zajímavé psychologické studie, které ukazují, jak je zásadní, aby dítě do osmého měsíce navázalo vztah s jednou osobou. Ne s pěti nebo šesti tetami, které se u něj střídají. Aby si zvykly na jednu vůni, jeden dotyk. Jinak dítě nemá možnost vytvořit si kořeny. Při psaní jsme si snažili představit, jaké to je, když máte pokojík a v něm čtyři postele, neznáte byt s koupelnou, kuchyní, obývákem. A pak si je někdo ve čtyřech letech vezme a říká: „On s námi byl od malička, byly mu čtyři roky, a stejně nakonec utekl.“ Jenže čtyři roky, to je strašně dlouhá doba.

Jaký vás čeká podzim?

Kývla jsem po pěti letech na zkoušení divadla, bude to s Viktorem Taušem a Davidem Novotným na Jatkách (pozn. red.: pražské divadlo Jatka78) a strašně se na to těším. Tedy snad zkoušet budeme, uvidíme, jak to všechno dopadne. Dlouho jsem s divadlem váhala, je to krok k závazku a teď hodně vnímám, že máme s holčičkami poslední dva roky před školní docházkou...

Bojíte se, aby vám neutekly ty krásné chvíle s dcerami?

Ano, zkoušení už vyžaduje nějakou pravidelnost. Koncerty si můžu korigovat sama. Když už cítím, že je to moc, poprosím kapelu o pauzu. Mám štěstí, jsou to nejen úžasní hráči, ale i skvělí lidi a chápou mě. Uvědomuju si, že to rychle uteče a pak budu prstíčkem škemrat, aby mi daly holčičky trošku svého času.

Umíte si dát pauzu a být jen maminka? 

Loni jsme si s kapelou sedli po hodně náročném turné, které trvalo dva měsíce, a já je poprosila o delší volno. Byla jsem pak skoro půl roku na horách jen s holkama. Pekly jsme housky, koláče a chleby a chodily na procházky. A bylo to skvělý. Docela rychle se mi podařilo si na ten pomalý rytmus zvyknout.

Jaký byl pak návrat do Prahy?

No, při návratu se hned začal rozjíždět krámek, tak to nabralo trochu smyk.

Byl to sen, otevřít si svůj obchod?

To určitě ne, dokonce jsem tu nabídku nejdříve odmítla. Ale pak jsem si řekla, že bude fajn vystavit můj merch (pozn. red.: produkty pod vlastní značkou) v kamenném obchodě, že to dostane trochu eleganci, kterou stánek na koncertě nemá, ať je sebekrásnější. A že bude bezva poskytnout prostor kamarádům a jejich projektům. Evička Samková tam má trička, Ruda Brančovský obrazy, Beata Hlavenková desky a připravujeme sérii různých workshopů podle značek, které tam také jsou. Dohromady je to kolem 25 značek. Některé se mi prostě jen líbí a s některými jsem dlouhodobě propojená. To je třeba Weleda.

Jak si takové značky vybíráte? Čím je vám konkrétně tato kosmetika blízká?

Ambasadorem Weledy jsem rok a jsem za to strašně šťastná, je to sen, podporovat něco, s čím absolutně souzníte. Používala jsem ji pět let, co se holky narodily. Objevila jsem ji s olejem na těhotenské bříško. A teď máme doma vše od pasty na zuby po olej do vlasů. Ráda zkoumám staré receptury a je mi blízká ta filosofie. Miluju veškeré jejich Skin Food produkty, úžasné jsou borovicové koupele. A úplný zázrak je růžový olej v ampulkách na obličej. To pak cítíte růži celý den.

Kdo ještě má své místo v obchůdku Poď si? 

Boty Kave, co mám právě na sobě. Vyrábí se ve Zlíně na starých baťovských strojích a jsou vyrobeny jen z odpadních nebo zbytkových materiálů. Třeba z kávové sedliny. Potom klobouky od pana Vaňka, jejichž výrobu jsem viděla, a to je velká krása. Pro mě je důležité znát příběh těch značek, poznat majitele osobně. Navázat vztah. Ale někdy se stane, že vás ta značka podpoří a ještě se ani neznáte – jako třeba Paletky. Ty vyrábí kuchyně, obýváky, postele z palet, a když jsme dělali Čtvrtky pro Paraple, půjčili nám ze dne na den na celé léto stoly, bar... Tím ta akce ohromně vyrostla a dostala estetický názor.

Jak se dá pracovní nasazení skloubit s rodinou?

Tak jak jsem popisovala. Když toho je moc, vše si zařídíme tak, abychom mohli odjet na hory.

Jaká jste maminka?

Jó, tak to jednou řeknou spíš holky. Myslím, že je důležitá láska a jídlo. Včera jsme pojídaly zmrzlinu a – už ani nevím proč – jsem holčičkám říkala, že za mnou můžou v životě přijít s čímkoli. Měla jsem asi nějakou fatální náladu, nevím. A ony tak baštily a začaly vymýšlet různý srandičky, co by mohly provést a říct mi to. Tak jsme se tak nasmály a já si v duchu přála, aby to tak opravdu bylo, aby měly ke mně úplnou důvěru i až jim bude patnáct nebo dvacet. Já to tak s mamkou mám.

Dcerami žijete, přesto je nikde nesdílíte...

Pro mě jsou Instagram i Facebook práce, nemám potřebu sdílet, že jsem s holčičkami a jak jsou roztomilý.

Máte někdy čas jen pro sebe?

To je trošku horší. Ale učím se to a teď, myslím, ta doba přesně přichází.

Jaké sny byste si ráda splnila? 

Já myslím, že se to děje! Mám spoustu snů a nápadů, a když se rozhodnu nějaký realizovat, tak dělám všechno proto, abych ho dotáhla do konce. Kdysi dávno jsem si řekla, že musím nad nabídkami uvažovat tak, abych se za sebou mohla otočit. Zní to pateticky, ale vždycky si to představím a pak je celkem jednoduchý se rozhodnout.

Jó, v patnácti jsem si vlastně nejvíc přála být kámoška Dana Bárty...

Máte tedy hotovo! 

Nó, to se ho asi musím zeptat. Každopádně jestli jsem, tak už jen Sting a Justin Timberlake a je to hotový.

Jak mít víc času pro sebe? S našimi tipy to zvládnete!