Článek
A to jsem si ještě včera myslela, že už to nemůže být horší. „Vypadám jako discokoule. A nás přece budou učit klasiku, takže v tomhle do tanečních nemůžu,“ hledám spojence v tatínkovi. Jenže ten, na jehož logiku jsem spoléhala, mě tentokrát vypekl. „Tak holt budeš rumbakoule,“ zvedl oči od šachovnice. Většinou jsem jeho humor milovala. Teď jsem měla chuť přetřít mu bílá políčka načerno. V šestnácti totiž chcete vypadat jako všechny holky. Vlastně ne. Všechny holky chtěly vypadat jako jedna. Já taky. Co na tom, že Ema z béčka měla dlouhé blond vlasy až na zadek, dlouhé nohy až pod zadek a přitom vlastně žádný zadek neměla. Tenhle sošný výsledek Darwinových kejklů jsme při nejlepší vůli nedokázaly napodobit. Tak jsme se aspoň jako Ema oblékaly. Všechny jsme nosily indické šaty se stříbrnou nitkou. Nebo po nich toužily. Třeba mi je rodiče koupí do tanečních, snila jsem pod peřinou. Jenže maminka to jako vždy pojala po svém. Chceš stříbro? Máš ho mít, zalovila v hlubinách šatníku a vytáhla lurexový model, nad kterým přecházel zrak. Když jsme zhasli, mohla jsem se konečně podívat pořádně. Ve dvacátých letech minulého století byly šaty nepochybně úchvatné. Jenže se psaly osmdesátky a charleston se už dávno netančil. Neměla jsem slov, což si maminka vyložila jako němý úžas. Chvíli dokonce uvažovala, že bych se při této příležitosti mohla naučit kouřit. „Špička by ti vysloveně sekla,“ prohlásila a jala se prohledávat šuplíky. Naštěstí žádnou nenašla. A tu, která ležela jako dekorační předmět na cigaretovém stolku, tatínek rychle smetl do kapsy. Aspoň něco.
Teď bych ale byla vděčná, kdybych se mohla zahalit do cigaretového dýmu, říkám si, když sbírám své tělo z parketu. Pak se najednou objeví pomocná ruka a za rukou fialové lesklé klopy saka. „Máš super šaty do šantánu,“ pošeptal mi kluk, jehož matka byla nejspíš příbuzná té mé. Naše modely k sobě dokonale ladily. Ten večer jsem se polku nenaučila. Zato jsem v baru poprvé ochutnala vodku s džusem. Při druhé mě fialové klopy políbily a já už se zase vznášela. Maminka měla jako vždycky pravdu. Ta špička mi vysloveně sekla.
Přečtěte si i starší fejetony Lucie Šilhové, třeba ten o tom, proč si přišla jako pražská Pretty Woman, v její rubrice Očima padesátky.
