Babybox: Martinu jste přemluvily!

Tolik reakcí a takové množství rozporuplných příspěvků nevyvolal snad ještě žádný z našich článků. ( Pokud jste článek o Martině zatím nečetly, můžete tak učinit ZDE.) A není divu, téma je to velmi citlivé a také kontroverzní. Martina neplánovaně otěhotněla, přestože používala antikoncepci, otec dítěte je ženatý a k potomkovi se nechce hlásit. Martina nemá žádné rodinné zázemí a připadá si na všechno úplně sama. A i proto se rozhodla svěřit se nám se svým příběhem. Mnoho z vás žádalo, abychom Martině předali vaše často velmi osobní dopisy, abychom zprostředkovali kontakty na různá zařízení, kde by jí mohli pomoci její situaci řešit a také jste nás prosili, abychom Martinu přiměli k další reakci. Po delším přemlouvání svolila.

Toto už je moje opravdu poslední reakce, k ničemu dál se už nechci a ani nebudu vyjadřovat. Jen bych chtěla dodat, že k tomu, k čemu jsem se rozhodla, mě přivedlo zoufalství. Ale bylo to po řadě dní a nocí přemýšlení a zvažování, takže si troufám říct, že je to čin po dlouhé úvaze. Možná jsem to špatně nebo málo vysvětlila, ale antikoncepci jsme používali, jenže selhala. Můj tehdejší přítel, s nímž se dnes již nestýkám, je ženatý a odmítá, že by dítě mohlo být jeho. Vzhledem k tomu, že je to teprve druhý muž, kterého jsem kdy měla, tak o to víc mě to bolí. Ano přiznávám se, že jsem byla hodně naivní, když jsem uvěřila jeho pohádkám o tom, jak mu nefunguje manželství, se ženou je již jen na papíře atd. Jestli jste se někdy ocitly samotné v cizím městě, kde nikoho neznáte, tak pochopíte, jak jsem byla ráda, že jsem někoho měla. Navíc staršího, solidního, vzdělaného muže.

Jenže když došlo na lámání chleba, tak mi řekl, že dítě není jeho, odmítá se přihlásit k otcovství, jedinou cestou by bylo podstoupit genetické testy a až na základě nich by se pak dalo rozhodovat, zda dítě je jeho, a pak by teprve musel platit. Moje finanční situace je taková, že studuji, žiji ze stipendia a brigád, bydlím v pronájmu a vlastní rodinu, na kterou bych se mohla spolehnout, nemám. Takže než bych se dočkala nějakých peněz od „tatínka“, tak bych dávno skončila pod mostem mezi bezdomovci.

Děkuji opravdu moc za všechny povzbuzující e-maily, při jejich četbě jsem plakala a opravdu jsem se aspoň na malou chvilku necítila na světě tolik sama. Strašně mně pomohly ty z vás, které mě nasměrovaly na určité kontakty pomoci, rozhodla jsem se na jistou organizaci obrátit, ale více to rozebírat nechci. Každopádně jste mi otevřeli oči v tom, že je šílený nesmysl pokoušet se rodit sama doma, to mě napadlo hlavně z toho důvodu, že jsem si myslela, že vážně není jiná možnost. Ale hlavně moc děkuji jedné paní, která mně dala kontakt na zařízení, kde budu moci porodit pod dohledem a dítěte se vzdát bez toho, abych ho viděla. Víte, kdybych ho jednou viděla, bylo by to všecko ještě horší. Navíc je to tam vcelku velmi rozumně i právně ošetřené.

Opravdu hodně se mě ale dotkly ty komentáře, že jsem vše zde napsala jenom proto, abych z někoho vytáhla peníze. Vše jsem napsala zcela anonymně, v kontaktu jsem byla pouze s redaktorkou, která ve mně vzbudila důvěru, že mě nepodrazí. Chtěla jsem se jen svěřit, ne z nikoho tahat peníze. Je mi špatně z lidí, kteří hned každého takto podezřívají! A asi neumíte ani číst, jestli jste si nevšimli, tak tam nikde nebyla ani zmínka, že po někom žádám nějakou finanční výpomoc!

A všem těm zasloužilým a dokonalým matkám, které jste mě s takovou chutí odsoudily, bych jen chtěla vzkázat: Modlete se, ať se nikdy neocitnete v situaci, kdy jste bez vlastního zázemí, bydlení, rodiny. Protože vy byste to nezvládly! Až budu mít manžela, střechu nad hlavou, babičky a další takový luxus, jaký skýtá fakt, že máte rodinu, nebo kdybych aspoň měla mámu, na kterou se dá spolehnout, tak taky budu mudrovat jako vy a psát do diskuzí o něčem, co si vy samy ani nedovedete představit! Tak si dejte, milé dámy, pozor, aby vám váš mužíček neutekl z toho vašeho dokonalého hnízdečka. To se pak ocitnete na druhé straně barikády a jsem moc zvědavá, jak pak budete mluvit, vy, dobré matky.

Tak, milé čtenářky, jak to vidíte s Martinou nyní? Ať soudí ten, kdo je bez viny? Nebo si i přes všechny možné omluvy svého chování za všechno může Martina sama?! Dokáže se za měsíc opravdu postavit čelem svému rozhodnutí a své nově narozené dítě dá do babyboxu? Nebo má využít poslední měsíc k tomu, aby přesvědčila skutečného otce dítěte k otevřenému přiznání? zapojte se do diskuze pod článkem!