Hlavní obsah

Anděl strážný v realitě? Katarína zachraňuje zvířata z osad

Foto: Katka Kočanová

Foto: Katka Kočanová

Snad každému psychicky zdravému člověku vadí týrání zvířat, jen málokdo ovšem vyrazí do boje na vlastní pěst. Katarína Kočanová (54) se němým tvářím rozhodla pomáhat za každou cenu. Společně s manželem vyráží do romských osad na východním Slovensku a hledá bezpečné útočiště těm, kteří si o něj sami říct nemohou.

Článek

Pracuje jako administrativní pracovnice v rodinné firmě, veškerý volný čas ale věnuje záchranným misím. Poprvé se na jednu vydala před pěti lety. Za tu dobu našla nový domov už stovce psů a ještě vícero kočkám. Není však členkou žádného spolku, jak by se mohlo zdát. Dobrovolničí všude tam, kde je zrovna potřeba.

Ideální páníčky vyhlíží Katarína skrz své vlastní sociální sítě i stránky občanských sdružení jako jsou například OZ môj život nebo OZ mačky Humenné.

Co vlastně vedlo k rozhodnutí, že se začnete věnovat záchraně zvířat? 

Není mezi námi moc lidí, kteří by chtěli pomáhat. A když chcete něco změnit, je dobré začít nejprve u sebe. Už jsme se s manželem zkrátka nemohli se založenýma rukama koukat na to množství zvířat, která jsou buď vyhozena na ulici, nebo živoří v osadách.

Klobouk dolů před vámi. Zmínila jste osady. Opravdu se jejich obyvatelé chovají ke psům a kočkám tak, jak ukazují v televizi? 

Musím říct, že v osadě u nás v Humenném to není tak strašné, ale problémy tam jsou. Snažíme se mezi Romy šířít osvětu, že není dobré pejsky týrat, držet je uvázané na řetězech nebo uvězněné v dřevěných boudách. S kamarádkou jsme sehnaly materiální pomoc v podobě granulí, které jsme zdejším lidem rozdávaly zdarma. Stejně jako tabletky na odčervení a pipety na odblešení, ty jsme už hradily z vlastních zdrojů.

Foto: Archiv Kataríny Kočanové

Štěňátko Keisy bude mít nový domov, hned jak mu ho Katarína najdeFoto: Archiv Kataríny Kočanové

Nemohou být záběry z romských osad trochu zkreslené? 

Nemohou. Bohužel je to realita a osady v onom katastrofálním stavu opravdu existují. Všechno záleží na samosprávách a jak se k těmto problémům stavějí.

Napadá vás nějaké řešení, jak tomu zabránit? 

Co se týče týraní zvířat, měla by se v prvé řadě změnit legislativa. Chtělo by to vyšší tresty a vyšší pokuty. Touto problematikou se už ale zabývají jiní, kteří se vyznají v zákonech.

Vraťme se zpět k osadám, zachránila jste z nich už 35 psů. Kdo vám dává echo o tom, že se zde nachází zvíře v nouzi? 

Za dobu, co se záchranám věnujeme, jsme si už v osadách vybudovali vztahy a také spolupracujeme s občanskou hlídkou. Lidé nám natolik věří, že jakmile zahlédnou mazlíčka, který potřebuje pomoct, zvednou telefon a zavolají mi.

Foto: Archiv Kataríny Kočanové

Katarína dokáže dobře komunikovat s lidmi, někdy se dají přesvědčit, aby se ke zvířatům chovali lípFoto: Archiv Kataríny Kočanové

Co se děje pak? 

Pak je čas vyrazit na pomoc. Pejska či kočičku vyzvedneme a zamíříme rovnou na veterinu. Následně zařizujeme dočasnou péči, kde se dává zvířátko dokupy a učí se socializaci. Po veškerých veterinárních úkonech může odcestovat do nového domova, který vždy s pečlivostí vybíráme. Vhodné páníčky našich svěřenců hledáme hlavně přes sociální sítě.

Stalo se vám někdy, že se týraného zvířete nechtěl původní majitel vzdát? 

Určitě. V takovém případě na něj upozorním inspektorku ze Svobody zvířat nebo sos linky, která jde s případem na město. Dotyčný dostane nejprve upomínku a následně za ním dorazí kontrola, aby zjistila, zda sjednal nápravu. Druhou možností je, že danou osobu nahlásím na Regionální veterinární a potravinové správě.

Máte nějaké zachráněné zvířátko, které vás chytlo vyloženě za srdce? 

Jé, těch je! Ale právě se mi vybavila kočička Sasanka. Prosila o pomoc na železniční stanici u nás ve městě, jenže lidé si jí nevšímali. Jedna paní se naštěstí smilovala a zavolala mi. Manžel ji šel hledat, jenže na místě už nebyla a tak začal prohledávat okolí. Našel ji v šachtě, venku bylo –17 stupňů. Byla schoulená do klubíčka a nezvládala už ani mňoukat. Vzal ji do náručí a přinesl k nám domů. Povím vám, můj muž je chlap, kterého jen tak něco nerozpláče, ale když Sasanka odešla za duhový most, brečel. Nepobyla u nás v teple moc dlouho. Šlo už o starší kočičku a veterinář pak zjistil, že byla i kastrovaná. Zřejmě se jí někdo zbavil.

Foto: Katka Kočanová

Převážnou část veterinárních nákladů hradí nejrůznější spolky, s kterými Katarína spolupracuje, ale strava pro zvířata už jde za níFoto: Katka Kočanová

To je opravdu moc smutný příběh. Jaká zvířátka máte ještě doma, ve vlastní péči? 

Máme dva pejsky a několik kočiček, všechny z ulice. Hopka má ochrnuté zadní tlapky, údajně ji srazilo auto a majitelé ji chtěli utratit. Vzali jsme si ji do dočasné péče a nakonec u nás zůstala. Třikrát denně jí musíme pomáhat s kakáním i čůráním, nezvládne se sama vyprazdňovat. Jinak je to ale velmi šikovná a temperamentní kočička. Dále máme kočičku Zuzku. Tu našel syn ležet u silnice, bohužel má ten samý problém jako Hopka.

Navzdory jejich handicapu je vozíme na chatu, kde si užívají sluníčka a venkovního výběhu. Pejska Alana jsme zachránili společně s jeho dvěma kamarády. Deset let hlídali areál ve městě, nonstop na řetězu. Podařilo se nám pro ně vybojovat svobodu a dvěma z nich jsme našli nové domovy. Alan, velký černý pes, zůstal v naší rodině. Manžel v životě nepoznal věrnějšího společníka, Alan zase nikdy neměl lepšího páníčka. Jsou nerozlučná dvojka, denně chodí na desetikilometrové procházky, spolu se všemi našimi dočaskáři.

Zmínila jste, že Alan je velké plemeno a navíc má černou srst. Je takové zvíře těžké umístit do nového domova? 

Všichni chtějí psíka malého, bílého, huňatého a hlavně štěňátko. Černí psi, a navíc ještě staří, mají holt smůlu. Těžké je to i s adopcí koček, protože všude na vesnicích jsou přemnožené a lidé si je navzájem rozdávají.

Aktuálně jsou přeplněné i útulky… 

Ano, ty praskají ve švech, protože kastrace psů nebo koček lidem nic neříká. Nechtěných mláďat, ale i dospělých jedinců se raději zbaví tím, že je vyhodí do lesa nebo na smetiště.

Foto: Archiv Kataríny Kočanové

Do nových domovů se nejhůře umísťují velcí, černí a starší psi. Alan měl ale štěstíFoto: Archiv Kataríny Kočanové

Slyšela jsem, že na Slovensku se, narozdíl od Česka, nechtění psi z útulků po nějaké době utrácejí. Je to pravda? 

To určitě není pravda. Nepracuji sice v útulku, ale něco takového není možné. I zvířata v těžkém zdravotním stavu se dávají v útulkách a dočaskách do pořádku a hledají se jim ty nejlepší domovy.

Tak to jsem moc ráda. A teď zpět k vašemu dobrovolničení. Posíláte pejsky a kočičky také do Česka? 

Řeknu vám pravdu. Právě z těchto adopcí mám vždy největší radost. Jedná se totiž o prověřené domovy a s těmi lidmi jsem v neustálém kontaktu. Stali se z nás přátelé, i když jen přes internet. Každý den mi od nich chodí fotky a videa, jak se u nich zvířátka mají. Skvělé adopce máme samozřejmě i na Slovensku, ale je jich žalostně málo.

Jak řešíte převozy? 

Vždy po dohodě, nejčastěji zvíře dovezeme na hranice, ale jsou i případy, kdy si pro ně noví majitelé zajedou až k nám na východní Slovensko. Zrovna nedávno jsme tu měli malou fenku Beu z osady. Když jsme si ji brali do dočasky, vrčela a kousala. Po třech dnech už chodila poslušně manželovi u nohy, bez vodítka. Noví majitelé pro ni jeli 650 kilometrů až k nám na chalupu, kde přenocovali rovnou s Beou v posteli.

Foto: Archiv Kataríny Kočanové

Manžel Kataríny se záchraně zvířat věnuje spolu s ní. Mají dva vlastní pejsky a vždy i nějaké, kterým poskytují domov pouze dočasný. Na fotce je s fenkou Beou a psem Alanem Foto: Archiv Kataríny Kočanové

A teď mi prozraďte, záchraně se věnujete dobrovolně, zbývá vám vůbec čas na něco jiného? 

Záchrana je můj koníček, v podstatě jde o čtyřiadvacetihodinovou záležitost, takže na nic jiného nezbývá čas. Tedy kromě naší krásné patnáctiměsíční vnučky Natálky, z které také určitě jednou bude zachránařka. Vidí to i u svého otce, mého syna, který má s manželkou v opatrovnictví asi patnáctiletého pejska. Umřela mu panička a tak se toulal městem. Dnes už si čtvrtým rokem užívá pokojné stáří u nich. Prochodili s ním celé Tatry a dokonce byl ubytovaný v luxusním hotelu, který si užíval jako velký pán. Ze samého dna se dostal na vrchol. A o tom záchrana je. Proto se to vyplatí dělat. Pro pocit, že jste byť jen jedné zvířecí duši změnili život k lepšímu.

Záchraně zvířat se sice věnujete pět let, ale já o vás vím, že jste začala mnohem dřív, záchranou lidí. Povíte nám k tomu něco blíž? 

Zhruba před devatenácti lety jsme s mojí rodinou zachránili z ulice jednu romskou bezdomovkyni. Celkově se nám podařilo zachránit pět lidí bez domova. Boj s úřady byl těžký, ale zvítězili jsme. V sociálních zařízeních se o ně nakonec moc hezky postarali a užili si krásná léta. Tenkrát jsme toho moc o zvířatech nevěděli. Říkali jsme si, že lidem je třeba pomáhat. Až časem jsme zjistili, že člověk si může o pomoc říct sám, zatímco čtyřnožci jsou odkázaní na nás lidi.

Co by vám usnadnilo práci, v čem by vám lidé mohli pomoct? 

Kdyby se přestali bát dočasné péče. Je zapotřebí nemyslet jen na sebe, že mi bude po psíkovi či kočičce smutno, až odejde do trvalého domova, ale uvědomit si, že jim pomůžu ve chvíli, kdy je to nejvíc potřeba. Ve chvíli, kdy nikdo jiný nebyl nablízku.

Když je zvíře v dočasné péči, o jeho stravu a veterinu se většinou finančně stará některý ze spolků, ale často pro něj nemají místo. Přitom mu stačí věnovat kousek svého domova a času a z ustrašeného tvora se stane veselý miláček, který si dřív nebo později rodinu vždycky najde. Pomáhejte a váš život dostane smysl. Na sociálních sítích je mnoho žádostí o pomoc s dočaskami pejsků i kočiček.

Načítám