Anastasia měří 131 cm: Takhle si na sebe šije. Líbí?

Přemýšleli jste někdy, kde lidé malého vzrůstu nakupují? V dospělém oddělení jim musí být všechno dlouhé a v dětském zase malé, ne? Uvést na pravou míru se to snaží Anastasia (26), která měří 131 centimetrů. Může za to achondroplázie, vrozená genetická vada. Ačkoliv se mladá žena narodila v Moldávii, od deseti let žije s rodiči v Hradci Králové.

„V Německu nebo ve Francii jsou značky, které šijí pro malé lidi. Tady nic není, není ani kde pořádně hledat inspiraci, a tak mne napadlo, že bych tuhle svoji jedinečnost mohla nějak využít a přitom třeba inspirovat ostatní,“ vysvětluje Anastasia, proč si založila blog a pravidelně publikuje fotky na instagramovém účtu @anastasiastyless, kde má necelou tisícovku sledovatelů.

Oblečení si mladá žena šije sama, anebo nakupuje a posléze upravuje. Před časem se nechala pohltit mánií konfekčního oblečení z řetězců, jenže od toho pomalu upouští. „Cítila jsem, že jsem zakrněla. Stala jsem se součástí masy a to jsem nechtěla,“ vysvětluje, proč znovu našla cestu do second handů. Zároveň také chtěla nad oblečením více přemýšlet i z hlediska udržitelnosti.

„Trup mám normální, takže halenky a trička jsou v pohodě. Ale kalhoty si musím zkracovat, přičemž jde pryč půlka nohavic. Nevyhazuji je, schovávám si je na záplaty,“ zasvěcuje Anastasia do tajů svého módního umu. Móda ji bavila vždy a s úsměvem vzpomíná, že když byla malá, často jí maminka dávala oblečení, které by ji opticky prodloužilo – tedy dlouhé sukně s vysokým pasem a proužky. „Jako by to snad bylo možné,“ směje se tomu dnes.

Anastasia vystudovala design na uměleckoprůmyslové střední škole, ale neživí se tím. „Mám v sobě takový blok. Nedokážu se kvalitně ohodnotit a říct si za práci peníze,“ vysvětluje, proč šije jen pro sebe a blízké, a nikoliv na zakázku. Přitom kdyby tuto zábranu prolomila, velice by se jí ulevilo. Sehnat práci je pro ni totiž problém – zaměstnavatelé ji často soudí více z hlediska vzhledu než znalostí. Vystudovala pedagogickou fakultu se zaměřením na výtvarnou výchovu a ruštinu, což bohužel nestačí k tomu, aby dostala ve škole plný úvazek, a tak si přivydělává ruskými a anglickými překlady.

Ráda by však získala zaměstnání na plný úvazek v administrativě. „Jakmile přijdu na pohovor, vidím ty reakce. Nedávno mi řekli, že by měli obavy, abych pořád nepotřebovala s něčím pomoci, něco podat. Na jednu stranu tomu rozumím, na druhou stranu mě ale mrzí, že nevidí mé zkušenosti,“ stýská si. Přitom pracovní pozice, na které se hlásí, nekladou na tělesnou výšku žádné požadavky.

Pokud je to možné, snaží se Anastasia poradit si se vším sama. Má na to nejrůznější fígle, jako třeba vařečku, jíž si pomáhá rozsvítit v místnostech, kde nedosáhne na vypínač. Doma má všude možně rozmístěné stoličky, které jí nahrazují chybějící centimetry. Byt, kde žije, totiž není pro její výšku nijak upraven. „Také si kolikrát vlezu na linku a procházím se po ní, aniž bych někomu řekla o pomoc,“ krčí rameny.

Jsou ale situace, kdy se bez pomoci druhých neobejde – například v obchodě, když potřebuje podat něco z vyšších regálů. Naučila se ale požádat lidi kolem. Další problém může představovat třeba výběr z bankomatu. Tam zase chodí s přítelem Sebastianem, který je vyšší o více než půl metru.

Anastasia nikdy neměla kluka, který by byl stejně velký jako ona. „Bylo mi nějakých patnáct, když jsem se, hlavně tedy na popud mámy, sešla s jedním klukem, který byl jako já. Ale nesedlo si to. Měl v sobě nějakou křivdu za to, jaký je. Což sice chápu, ale neustálé hledání viny mi připadá jako ztráta času. Člověk by se s tím měl spíše vyrovnat,“ vysvětluje.

Ačkoliv existuje organizace Paleček, kde se sdružují lidé, kteří mají některou z forem kostní dysplázie, Anastasia se s nimi nestýká. Přiznává, že je to tak trochu i ze strachu – mezi těmi, kteří jsou na tom stejně jako ona, by si spíše uvědomila, že je jiná.

Anastasia až na pár drobných výjimek nezažila, že by si z ní někdo utahoval, případně k ní byl zlý. Určitě je to do jisté míry dáno i tím, že z ní vyzařuje silná pozitivní energie a se svým osudem je vyrovnaná. Jednu zkušenost má ještě z raného dětství. Ve třech letech ji v Moldávii, kde tenkrát žili, dali rodiče do školky. Učitelka ji odmítla mít ve třídě, ačkoliv krom malého vzrůstu se od ostatních nijak nelišila. Po duševní stránce byla stejná. Rodiče tehdy museli shánět jinou školku.

Musela se také smířit s tím, že kamkoliv jde, vzbuzuje u lidí pozornost: „Já to většinou nevnímám, ale kamarádky a partner ano. Toho to občas rozčiluje, zvlášť když nemá dobrou náladu.“ Anastasia si z toho často dělá spíš legraci. „Občas se mne děti ptají, proč jsem tak malá. Ráda odpovídám, že jako malá jsem zlobila a nejedla, tak jsem nevyrostla. Rodiče vždycky spokojeně přikyvují,“ směje se.

Jestli Anastasiu něco rozčiluje, i když je to trochu silné slovo, je to ochranitelský pud, který v mnoha lidech vzbuzuje. Rodiče i partner mají tendenci ji chránit. A lidé v okolí, ačkoliv jim to ani nedochází, se k ní někdy chovají jako k malému dítěti – i když je dospělá žena. Spolucestující ji zase pouštějí sednout v hromadné dopravě, třebaže pro to vlastně není důvod. „Na to jim říkám, že než se vyškrábu nahoru, budu vystupovat. Nemám ráda pocit potřebné pomoci,“ vysvětluje.

Mladá žena ale chápe, že občas takové pocity vzbuzuje a nemá to nikomu za zlé. A jak říká – malá postava má i své výhody. Prý je z téhle výšky lépe vidět mužům na zadek a ve frontách se dobře předbíhá, protože si toho nikdo nevšimne.

Setkali jste se někdy s člověkem malého vzrůstu?