Amputace nohy mě vrátila mezi zdravé, říká Jaroslav Petrouš

Devatenáct let ho živí obchodování s kávou. Jeho druhou vášní je sport. Už třináct sezon reprezentuje oddíl Atletika Bez Bariér Pardubice a v hodu diskem patří ve své kategorii postižení k světové špičce.

Jaroslav Petrouš je také mnohonásobným českým rekordmanem v hodu oštěpem a vrhu koulí. České rekordy překonal více než padesátkrát. Loni vyhrál v hodu diskem Zlatou tretru a letos se mu prvenství podařilo znovu obhájit. Se sympatickým sportovcem jsme si povídali o tom, jak se žije s bionickou protézou.

Měl jste před sebou nadějnou kariéru profesionálního fotbalisty. Jenže jak už to tak někdy bývá, osud s vámi měl jiné plány… 

Přesně tak. Narodit se s příjmením Petrouš znamenalo v naší rodině jediné – hrát fotbal. A nejinak tomu bylo i u mě. V roce 1994 se mi ale na brigádě ve skladu přihodil úraz a rozdrcený kotník od 750 kg těžkého vysokozdvižného vozíku znamenal v mých sedmnácti letech bohužel konec sportu na vrcholné úrovni.

Druhá rána přišla o jedenáct let později. Co se tehdy stalo? 

Další úraz. Nejdříve nevypadal tak dramaticky jako ten první, ale opak byl pravdou. Při paintballu jsem při jedné hře skočil do výkopu a v koleni po dopadu přetrhl všechny menisky, vazy a poškodil si čéšku. Ten zvuk prasknutí slyším stále. Následovalo mnoho operací a pobytů v rehabilitačních centrech.

Od bolestí vám ale vůbec nepomohly. Mohl byste je k něčemu přirovnat? 

Začaly se projevovat po páté operaci. Zvápenatěly mi totiž všechny měkké tkáně v oblasti kolene a způsobovaly mi nesnesitelné bolesti, které nešly ničím utlumit. Představte si, že v noci nemůžete spát, a když už usnete, budíte se ubrečená bolestí. Spánek, který není plnohodnotný, vás ovlivňuje po celý den. A já v tu dobu stále pracoval a pendloval mezi Českou a Slovenskou republikou. Stavěl jsem po cestě na každém parkovišti či čerpačce, abych si alespoň trochu ulevil. Nebo si na pár minut zdřímnul, než mě opět probudila nesnesitelná bolest.

To zní opravdu hrozivě. Nepomáhaly ani žádné prášky? 

Ani ty nejsilnější bohužel bolest zmírnit nedokázaly. Jednu dobu jsem jich bral dvacet denně.

Kdy jste si tedy poprvé začal pohrávat s myšlenkou dobrovolné amputace nohy? 

Nechci svůj osud zlehčovat, tvrdím o sobě, že jsem lehká forma amputace. A to z toho důvodu, že jsem o tom mohl dlouze přemýšlet a vše si nastudovat, připravit se na to. Myslím, že na 99 % jsem byl rozhodnutý v roce 2010. To poslední důležité procento přišlo v lednu 2011 po mistrovství světa v atletice na Novém Zélandu, kam jsem odjel závodit jako handicapovaný sportovec. V rámci šampionátu tam bylo snad na dvě stovky amputářů a já měl možnost je sledovat každý den, každý okamžik, prostě pořád.

Na vlastní oči jste se přesvědčil, že po amputaci život nekončí. Co se dělo pak? 

Po návratu z Nového Zélandu jsem své ženě Renatě ještě na letišti oznámil, že jsem se rozhodl podstoupit amputaci nohy. Člověk musí být opravdu rozhodnutý na sto procent, aby toho jednou nelitoval. Je to přece jenom nezvratné rozhodnutí.

Jak to vlastně funguje v praxi? Asi nemůžete přijít do nemocnice a říct, že si chcete nechat uříznout nohu… 

Musel jsem samozřejmě předstoupit před odbornou komisi. Zákrok mi ale nedoporučila z důvodu rizika trvalých fantomových bolestí. Prosil jsem je, ale jejich nabídka léčby byl morfin. To jsem kategoricky odmítl. Chtěl jsem žít, ne přežívat. Po zhruba půl roce se ale stav nohy tak zdramatizoval, že bylo rozhodnuto na dalším vyšetření za pět minut. Dodnes si pamatuji, jak profesor docent Trč z motolské nemocnice říká: ,,Jaroslave, tohle by pro vás bylo nekonečné trápení.” Sednul si za svůj pracovní stůl, podíval se do diáře a řekl památnou větu: „Co děláte za 14 dní?“ Odpověď byla velmi rychlá: „Jestli myslíte to co já, tak mám volno.“

Jaký to byl pocit, když jste měl zákrok, po kterém jste tak dlouho toužil, konečně posvěcený od lékaře? 

Odcházel jsem s úsměvem na tváři, protože jsem věděl, že se konečně bude něco dít. Že se těch dvacetičtyřhodinových bolestí zbavím. Za dva týdny jsem nastupoval natěšený na zákrok do motolské nemocnice.

Máte dvě děti, musel jste je nějak připravit na to, že budete vypadat jinak? 

Dcera už byla poměrně velká a nechala si to vysvětlit. Syn byl ještě ve školce, tomu jsem to podal přes kreslené komiksy. Nemohl se dočkat, až druhý den ráno poví všem ve školce, že bude mít tátu železňáka. Dal mi přezdívku Iron Man a zůstala mi dodnes.

Vzpomenete si na své myšlenky po amputaci? 

Vzpomenu. Vybavuji si vše, co se po amputaci dělo. Pár hodin, maximálně jeden den po zákroku byl opravdu očistec. Ta bolest, i když byla tlumená medikamenty, byla strašná. Ale věděl jsem, že ta bolest je úplně jiná než před zákrokem. A to mi stačilo, abych se přes to přenesl a pomalu na sobě už na pokoji začal makat.

Makat? 

Třetí den po amputaci jsem už dvakrát denně cvičil s fyzioterapeutkou v nemocnici a tři týdny po amputaci jsem už s protézou bez opory holí dokázal ujít desítky metrů. Návrat do reálného života byl opravdu rychlý. Za pět týdnů v rehabilitačním centru jsem se naučil chodit tak, že by nikdo nepoznal, že jsem po amputaci nohy. Makal jsem i na návratu k atletice. Pět měsíců po amputaci jsem odjel na mezinárodní závody do Chorvatska a splnil limit na paralympiádu v Londýně v hodu diskem a oštěpem.

To je obdivuhodný výkon. Ale co ty fantomové bolesti? Opravdu jste se s nimi nesetkal? 

Zažil jsem je pár týdnů po amputaci, ale mohl za to můj první protetik, který mě nechal v nevhodném lůžku, což je taková „bota“ pro pahýl. Moje fyzioterapeutka Hanka Kohoutová mi naštěstí doporučila nového. Jezdím za ním až do Berouna, ale je neuvěřitelně spolehlivý a šikovný.

Protézu musíte po určité době sundávat. Co se stane, pokud ji máte déle, než byste měl? 

Tak jak se zdraví lidé doma zouvají, my si rádi odložíme protézu. Na pahýlu u většiny z nás drží protéza přes takzvané lůžko pod tlakem. Což samozřejmě pahýl značně zatěžuje. Nemluvě o samotném pohybu. Po delší době chůze můžou přijít otlaky, odřeniny a podobně. Je potřeba protézu používat s rozumem a hlavně se o pahýl každý den starat. Tady je hygiena na prvním místě.

Jak dlouho trvalo, než jste se se svou bionickou protézou sžil? 

Její nezpochybnitelné výhody jsem začal ovládat velmi rychle, ale užil jsem si s ní i pár trapných okamžiků.

Mohl byste se o nějaké podělit? 

Seděl jsem v divadle plném lidí, bylo těsně před začátkem představení, když tu najednou dva opozdilci se snažili dostat na své místo. Rychle jsem se postavil, abych je pustil. Jelikož už jsem nějakou dobu seděl, tak se mezi pahýl a lůžko dostal vzduch. Má váha udělala své a ozval se zvuk, který připomínal ten z toalety. Jste v obleku, takže dlouhé kalhoty, absolutní ticho a nikomu už v ten okamžik nevysvětlíte, že to byl zcela neškodný „prd“. To samé se mi jednou stalo v autobuse MHD, který byl plný školaček. Byla to nekonečně dlouhá cesta plná nepříjemných komentářů. Už si na to ale dávám ve společnosti velký pozor.

Tak to muselo být nepříjemné. Teď ale trošku odbočím, zaujalo mě, že jste založil vlastní značku kávy, jejíž část výtěžku putuje na pomoc tělesně postiženým… 

Ano, splnil se mi můj sen. Oboru kávy se věnuji devatenáct let a dokonce jsem byl mistrem republiky v přípravě kávy o pět let dříve než v atletice. Značku kávy Handicap Coffee jsem založil teprve před pár týdny s kamarádem Martinem Zachem. Je unikátní svým složením a hlavně tím, že je čerstvě pražená. Máme dva druhy, Wheelchair Edition, která nese příběh Martina, Muže roku 2009, a One Leg Edition, ta zase nese můj příběh. Jejím zakoupením zákazníci podpoří nejen naši chráněnou dílnu, ale i Nadační fond KlaPeto.

Za KlaPeto stojíte také vy. Každým rokem pořádáte charitativní výstup na Sněžku, jak to bylo letos? 

Fond jsem založil spolu s političkou Kateřinou Klasnovou. Zaměřujeme se na pomoc handicapovaným dětem a to bez nároku na honorář a jiných skrytých nákladů. Prostě 100 procent výtěžku z prodeje benefičních triček a sponzorských darů, které jsou připsány na transparentní účet, jde opravdu na pomoc dětem. Už se nám za tu dobu podařilo vybrat a účelně rozdělit přes 6 milionů korun. Na to jsem opravdu hrdý.

V loňském roce se našeho už 8. ročníku charitativního výstupu na Sněžku zúčastnilo víc než tři a půl tisíce lidí. Letošní ročník bohužel hodně ovlivnila situace s koronavirem. Výstup na vrchol Sněžky tak nebyl z bezpečnostního rizika poslední květnovou sobotu organizovaný, ale každý si šel svůj samostatný výstup.

Šest milionů je krásná částka. Přeji vám, ať vám to takhle klape i dál! Ještě se vás ale závěrem zeptám, omezil vás v něčem život po amputaci?  

Tak samozřejmě, určitá omezení tu jsou. Ale amputace mě vrátila mezi zdravé. Mohu vykonávat plnohodnotně všechny důležité činnosti v životě. Mohu se bezbolestně pohybovat, mohu pracovat, mohu sportovat, ale hlavně mohu být manželem a tátou, který jde svým dětem příkladem.

Přečtěte si i příběh zdravotní sestřičky, kterou kašel připravil o tři končetiny.