Alice Bendová: Všechny své vztahy jsem vždycky táhla já

Před pár dny jste oslavila čtvrté kulatiny. Oslavila jste je pompézně, nebo v tichosti?

„Ještě jsem je neslavila. Nebyl čas. Od dětiček jsem dostala krásné výkresy, daly mi kytičku, ale k oslavě jsme se ještě nedostali. Ani žádnou bujarou oslavu neplánuju. Uděláme si rodinnou oslavu doma. Mám v plánu koupit krevety a humry a uděláme si labúžo. Budeme jíst. To máme rádi.“

Média, která vaše narozeniny zaznamenala, reagovala retrospektivou vašich obnažených fotek. Jak takovou formu gratulace vnímáte?

„Přišlo mi to hlavně úsměvné. Ne že by tam dali výčet rolí a fotky z nich, aby to bylo třeba i trochu poetické. Ne. Obnažená ňadra. Ale chápu to a nijak se mě to nedotklo. Je mi jasné, že čtenář vyžaduje spíš takové obrázky než třeba fotky Sylvy z Rodinných pout, kde jsem měla brýle a rovnátka.“

Ono jde asi i o to, že média vás za seriózní herečku nepřijala. Jak vidíte vy samu sebe? Jste herečka, modelka, bulvární celebrita…?

„Modelka ve čtyřiceti? To už ne. Živím se herectvím. Modeling je s ním jen volně spjatý, takže občas něco nafotím. Cítím se být herečkou.“

Jak jste v tom případě spokojena s vývojem své kariéry?

„Vzhledem k tomu, že jsem hereckou kariéru ani v nejmenším neplánovala, jsem spokojena. Nikdy to nebyla moje ambice a není ani dnes. Neprobouzím se denně s úpěnlivým přáním, aby mě ten či onen režisér obsadil do svého filmu. Úspěchy, neúspěchy, z toho jsem vyléčená. Úspěch je pro mě to, co dělám. A co nedělám, prostě není. Nehroutím se z toho.“

Ale máte svou práci ráda?

„Miluju ji! Kdyby jen proto, že přináší takový výdělek, že se v drtivé většině dnů, kdy nepracuju, můžu věnovat svým dětem. Prostě si neumím představit, že bych svoji tříapůlletou dceru nechala od rána do pozdního odpoledne ve školce. I když vím, že většina matek jinou možnost nemá. Já si chci děti užívat a moje práce mi ten luxus naštěstí umožňuje.“

Musíte ale přece myslet i trochu profesně. Nebo ne?

„Jistěže myslím. Mám ostatně i jiné aktivity, o kterých veřejně nemluvím, a ty živí mě i moji rodinu. Takže samozřejmě že uvažuju profesně. Chtěla jsem tím jen říct, že nejsem nucená se klepat na každou nabídku a hnát se za ní. Což neznamená, že nejsem ráda za každou hezkou příležitost, ať je to film nebo seriál. Ten mi třeba teď dost chybí. Jedna nabídka se nedávno vyskytla, ale nakonec se natáčení odložilo na příští rok.“

Se střední uměleckoprůmyslovou školou, kterou jste vystudovala, s vámi život zamýšlel patrně něco jiného. Co to mělo být?

„Měla jsem jít dál na vysokou, na UMPRUM, buď na design, nebo na architekturu. To byl mamčin plán, jenže mně se tam nechtělo. Vyprosila jsem si rok volna s tím, že se tam pak přihlásím. Dělala jsem v butiku u Heleny Fejkové, tam si mě všiml Jadran Šetlík a začal mě fotit. Vydělala jsem si první peníze – a bylo po škole.“

Mrzí vás to?

„Nedá se říct, že mrzí. Ale možná jsem si školu mohla udělat. Bývalo by se to dalo i při práci.“

Bavil vás studovaný obor? Byla jste v něm dobrá? Nakreslíte si občas jen tak pro radost nějaký návrh?

„Nic takového. Jak jsem se mu přestala věnovat, pominuly důvody. A jestli jsem byla dobrá? Žádný zázrak. Takový střed, průměr.“

Zdá se, že ke kumštu v nějaké podobě jste tíhla odmala. Je to tak?

„V zásadě ano, i když nevím, kde se to ve mně vzalo, protože v rodině žádného umělce nemáme a vlastně mě k tomu nikdo pořádně nevedl. Pořád jsem malovala, chodila jsem do kroužku výtvarné výchovy. Víc jsem vždycky tíhla k češtině a jazykům než k jiným předmětům. Takže jsem si ráda psala povídky. Zrovna nedávno jsem jednu objevila, Pomeranč se jmenuje a je příšerná. Ale já na ni tehdy byla zřejmě docela pyšná.“

Jevištní sklony žádné?

„Recitační soutěž Pražské vajíčko, ale to absolvoval snad každý. A mě to nebavilo. Taky jsem chodila do pěveckého sboru, i když jsem jinak byla osvobozena od hudební výchovy.“

To slyším poprvé. Jak si člověk zaslouží osvobození od hudební výchovy?

„Když zpívá tak strašně jako já. Opravdu zpívat neumím, mám nemocné hlasivky, snad nějakou nedomykavost. Ve sboru mě ale postavili do první řady, protože jsem byla pěkná holčička, a přikázali mi: Aličko, ty jenom otvírej pusinku, nezpívej.“

Co divadlo, když už jste dnes ta herečka? Neláká vás?

„Neláká. Dostala jsem i hezké nabídky, mohla jsem hrát třeba Dulu ve Vieweghově Biomanželce, knížce, kterou mám načtenou. Jenže neuměla bych to skloubit s denním režimem, který jsem si vybudovala. Přes den zkoušky, večer představení do noci, zájezdy. Takže jsem odmítla.“

Jenom z těchto důvodů? Z jeviště strach nemáte?

„Musela bych odbourat trému, kterou mám před živým publikem. Ta je hodně velká. Nejsem zrovna exhibicionista. Ráda povídám, když si mě někdo pozve do nějakého pořadu, ale jakmile leží odpovědnost na mně, třeba při moderování, které občas dělám, nebo jiným způsobem při divadelním představení, necítím se dobře.“

Hlídáte se? Sledujete každou vrásku, která přibude, každý šedivý vlas? Přece jen vás tělo a vizáž živí…

„Nehlídám se. S šedivým vlasem dojdu na barvu, když se naskytne čas. Vrásky prostě přicházejí. Já si myslím, že když ženská vypadá dobře ve dvaceti, když se udržuje, vypadá dobře i dál. Jen s tím, že ve čtyřiceti už zkrátka nevypadá jako ve dvaceti. Vzala jsem na vědomí, že k mému věku už nejde krátká minisukně, a vím, že v sedmdesáti si nebudu hrát na třicátnici.“

Čtyřicítka s vámi tedy nijak dramaticky nezamávala?

„Proč bych sebou měla nechat mávat něčím, co stejně nezměním? To spíš se mnou zamávala – ale dejte to sloveso do velkých uvozovek – třicítka. Najednou mi přestalo být dvacet, už jsem nebyla ta dvacítka. Ale teď? Třicet devítka nebo čtyřicet pětka, to už je úplně jedno. A doufám, že je na mně i znát, že tohle jde mimo mě. Nepomáhám si ani žádnými kosmeticko-chirurgickými procedurami.“

Třeba to ještě přijde.

„Těžko. To už bych to dělala teď. Naštěstí se soustředím na jiné věci než být za každou cenu a vždycky pěkná a vyladěná. Kde na to taky mám brát při dvou malých dětech čas? Ale o to víc dbám na to, abych se vnitřně cítila dobře. Vašík začal lézt před rokem umělé stěny a já to teď začala naplno dělat s ním. A to je fyzicky i psychicky taková radost, že nemám čas myslet na hlouposti. Šedivý vlas na stěně nikoho nezajímá. Všichni tam máme děravé tepláky, jsme špinaví, bosí a všichni máme malé lezačky.“

Mluvíte stále o nutnosti živit rodinu. Od čeho jsou ve vašem životě muži? Nebylo by snadnější bohatě se vdát a mít vystaráno?

„To se mi tedy opravdu zatím nepodařilo.“

Ale jděte! S manželem hokejistou?

„Na to zapomeňte. Ani omylem. Naše startovací čára, když jsme se seznámili, byla nulová a skládali jsme se na nájem. Všechny vztahy, co jsem měla, jsem vždycky táhla já. Finančně, ale i psychicky. Netvrdím, že je to štěstí, protože to žádné štěstí není, ani se tím nevytahuju, ale prostě to mám v krvi a je to tak. Ostatně si za to můžu sama. Nikdy jsem nechtěla skončit zavřená ve zlaté kleci. Vždycky jsem chtěla pracovat, vždycky jsem si chtěla vydělávat sama za sebe. Díky tomu jsem ale dosáhla toho, že se umím postarat nejen sama o sebe, ale i o svoje děti, a to snad i do budoucnosti.“

Takže každým coulem emancipovaná?

„Opravdu bych vedle sebe nechtěla chlapa, který by mi dal svazek bankovek a naporoučel si, že za ně mám pořídit to a to a to. Z druhé strany ale mám ráda, když jsem opečovávaná. Máš něco rozbitého v autě – já se ti o to postarám. Potřebuješ posekat zahradu? Posekám ji. To jsou věci, které buď neumím a umět ani nechci, nebo umím, ale je to hrozně náročné. Tím mířím ke svému příteli, který tohle všechno umí, dělá, a je to tak zcela v pořádku.“

Čeká vás rozvod. Těšíte se? Bude možná divoký, ne?

„Vůbec ne! My z toho teď už máme oba legraci. Potkáme se a jeden z nás vždycky začne: Tak kdy se rozvedeme? Nijak zvlášť divoké to nebylo ani v době, kdy to média divoce líčila. Nikdy jsme na sebe nekřičeli, už vůbec nikdy nikdo nikoho neuhodil, klasický rozchod, dokonce bych řekla, že na to, že máme dvě děti, byl docela klidný. Teď jenom musíme najít oba čas, abychom se rozvedli, který ani jeden z nás nemá. Média vypjatým dramatem nepotěším.“

Tak je potěšte jinak. Nakousla jste jakési záhadné vedlejší výdělečné aktivity a rychle jste od toho ucukla. Jaké? Víte, že si pod tím může každý představovat kdeco nejskandálnějšího, když to nepovíte?

„Nepovím. Není na tom nic skandálního. Jsou to prostě aktivity, kterými se zajišťuju pro budoucnost, protože dnes nemá nikdo nic jistého. Už jsem se o tom párkrát v rozhovorech zmínila, ale naléhání, abych o tom řekla něco víc, jsem vždycky odolala. Odolám i vám, smiřte se s tím.“