Alena Doláková je Holena ze Tří bratrů i Anna z Hollywodu

V roce 2015 odjela Alena Doláková (31) do Los Angeles a dnes běžně hraje v britských i amerických filmech a seriálech. Kromě toho nedávno vydala svoji první knihu s názvem Anna z Hollywoodu. Líčí v ní, jak prorazila v Americe, zabývá se tématem násilí na ženách a popisuje, jak vypadá boj s anorexií. 

Znala jsem ji jako protivnou Holenu z pohádky Tři bratři (2014) a jako blogerku Zrzka z Hollywoodu. Popravdě jsem vůbec nevěděla, jakou ženu čekat. Působila na mě trochu jako drzá femme fatale z Moravy (narodila se ve Vyškově), která se nebojí ukázat bez make-upu.

V listopadu vám vyšla vaše první knížka. Jak k tomu došlo? 

Na začátku roku 2019 mě oslovila Romana Přidalová z Motta, že zná můj blog Zrzka z Hollywoodu, který jsem si vedla, a jestli bych nechtěla napsat knihu. Rovnou jsem odmítla psát něco jako autobiografii, vždyť je mi teprve třicet. A nechtěla jsem ani motivační ezoknihu. Rozhodla jsem se napsat novelu z pohledu mladé holky a popsat ta společenská témata, která jsou pro mě důležitá a týkají se všech žen, nejen hereček.

O jaká témata se jedná? 

Vztah ženy k jejímu tělu. Jak obrovskou sílu má ženská sexualita a jak ji potlačujeme nebo vnímáme jako něco, o čem se nemluví, protože to přece hodné holky nedělají. Hodná holka obecně je téma snad všech žen, které znám. Samy sebe i ostatní ženy ponižujeme. Podle mě, čím vy jste krásnější, tím krásnější jsem i já, a když budu srážet ostatní ženy, tak sobě rozhodně nepomáhám. A i téma, jak jsem se celý život topila ve vztazích a měla pocit, že musím vycházet vstříc, jako žena o ostatní pečovat, víc dávat a být ještě lepší, než jsem.

Do Anny z Hollywoodu jsem se začetla a je to místy dost drsné. Nakolik jste Annou? 

Jsem autorkou a minimálně z jedné třetiny jsem to já, ale inspirovaly mě i příběhy kamarádek. Ale je to Anna právě proto, že předtím jsem psala Zrzku z Hollywoodu a uvědomovala si, jak moc si mě lidé spojují s tím, co píšu. A já jsem fakt křehká, a to jak píšu, je způsob, jak sama sobě dodávám odvahu. Kostra je nám společná, milostné vztahy jsou podle mě, anorexii jsem si prožila taky, ale ona to vnímá jinak, lehčeji, odvážněji. Celkově snad dává kniha naději, že i s velkýma trablema se můžu vyrovnat.

Na začátku se objevuje i domácí násilí. I to jste si prožila?

Téma domácího násilí znám osobně a víc bych k tomu asi neříkala. Ale rozhodně je to věc, která je pořád víceméně tabuizovaná. Začíná jako toxický vztah a psychické týrání, které zná hodně lidí, proto by se o tom mělo mluvit. Mnoho kamarádek to prožívá.

Veřejný křest asi nebyl, že?

Křest v pravém slova smyslu se nekonal, křtilo se komorně, online, v domácím prostředí. Rozhodla jsem se, že se nechci zbytečně scházet. Koronu jsem prodělala a nechci dávat špatný příklad. Ale oslovila jsem kamarádky z branže a další herečky, například Janu Plodkovou nebo Ester Geislerovou, a ty četly části z mé knihy.

Á propos, jak jste celý ten divný rok zvládala?

První karanténu jsem prožívala přípravou na film, cvičila jsem a tančila. Zdravě jsem se snažila dostat do formy, abych mohla hrát tanečnici. Učila jsem se text a dokončovala knihu. Teď na podzim nebyla ani vyhlídka na natáčení, tak jsem si klidně dala i svíčkovou. Navíc nemám po koroně energii na cvičení.

A na co se těšíte?

Asi se budu příští rok vdávat a budeme s mým mužem cestovat. Tak to plánuju…

Moc gratuluju!

Děkuju. Před pár týdny jsem ho požádala o ruku a on řekl ano.

Říkala jste, že po prodělání korony nemáte energii, ale tohle chtělo kuráž! 

Já to neplánovala, ale cítila jsem to tak a řekla si, že není na co čekat. Zvládli jsme spolu být měsíc v kuse a byly to tak harmonické dny, že jsem si řekla, že tohle chci zažívat dál.

Jak proběhla ta žádost? 

Bylo to velmi spontánní. Nevím, proč by měl někdo na něco čekat. Cítili jsme to oba, ale udělala jsem to já a on řekl ano. Neměla jsem prstýnek, ani připravenou řeč a byli jsme nazí.

Jste odvážná. Ostatně i na Instagramu. Ukazujete se tam nenalíčená nebo v legračních pozicích, co tím chcete říct? 

Ano, snažím se, aby nebyl jen hezký a napulírovaný, ale lidský a nedokonalý. Takže na fotkách spím s otevřenou pusou, slintám a je u toho moje kočka. Dokážu být krásná sexy diva z červeného koberce, ale občas se taky cítím hrozně a brečím v teplácích se zmrzlinou schovaná pod dekou.

Jaké jsou ohlasy?

Že je to úleva. A podobná odezva byla i na knížku. Že píšu o drsných věcech, traumatech a ukazuju, že není třeba předstírat, že se máme skvěle, když to tak není. Když čtu bludy typu „Už se mám ráda!“, říkám si, že je skvělé na sobě pracovat, ale mít se ráda 365 dní v roce je blbost. Jsou i špatné dny, což je normální z hormonálního hlediska. Je tu velký tlak na fyzický vzhled. A hodně předsudků: Krásná žena by přece měla být hubená. A ve vztahu, protože člověk bez partnera je zhrzený a nešťastný. Přitom spousta lidí je v nešťastných vztazích jen proto, že se bojí být sami.

Vy se zjevně sama být nebojíte, když jste před šesti lety odjela sama do Hollywoodu. Jak to bylo? 

Měla jsem kluka, německého herce, kterého jsem považovala za životní lásku, a ten Hollywood byl původně jeho sen. Když mě nechal, měla jsem hrozný vztek a dostala konečně odvahu jít za sny: cestovat a točit filmy. Měla jsem za sebou Tři bratry Honzy Svěráka, milovala jsem geniální americké seriály a chtěla zažít nějaké dobrodružství. Okouzlena první malou rolí v americkém seriálu jsem chtěla hrát v dalším. Říkám tomu adoptovaný sen, protože jsem si splnila sen svého kluka.

A prorazila jste tam. Připomenete nám, v čem jste hrála? 

Za největší úspěchy považuju Whisky Cavalier pro NBC, Knightfall pro HBO, britský film Interlude in Prague nebo film Transatlantic 473. Ale nejdůležitější pro mě bylo působení v divadle v Hollywoodu, kde pro mě jeden dramatik napsal monologickou hru. A pak určitě působení v Comedy Storu, tam jsem začala vystupovat se stand upem a definovat se autorstvím. Ale úspěch byl už to, že jsem odjela.

Jak to?

Bylo mi 26, dostala jsem vízum, co dostane jeden člověk z 500, a žila jsem ve městě dvacet hodin letu od domova, kde jsem znala pět lidí. Položila jsem všechnu práci v Česku. Sdílela jsem bydlení, obcházela jsem castingy, chodila na herecké kurzy, psala, cvičila, chodila brzy spát a jezdila na promítání. Žít v Hollywoodu je dřina. Samozřejmě to bylo i o zábavě, potkala jsem v klubu Rihannu a Leonarda DiCapria dokonce třikrát.

Tak to už jste vlastně kamarádi!

Kdybych byla správná herečka, tak řeknu, že jsme kámoši a plánujeme film. Ale já nemám ráda nafukování věcí. Zkrátka, byla to dřina. Učila jsem se hodiny a hodiny cizí přízvuky. A vyplatilo se, protože mě Britové obsadili do role Britky a nepředabovali mě. Američané nepoznají, že jsem Češka.

V čem se liší americký a český filmový svět?

Je tam víc peněz a je těžší se tam dostat. V Česku lidi považují za samozřejmé, že když jste herec, tak hrajete. Tam jsou lidi zvyklí vážit si každého dne na place, je tam větší vděčnost, pokora. Ale pro mě je priorita mít hezký život tady a castingy v Americe řešit odsud. Točím zahraniční seriály, mám v Americe a v Londýně zastoupení, a zároveň můžu žít v téhle úžasné zemi. Rodina a přátelé jsou pro mě hodně důležití, za normálních okolností jsme spolu často. Tam jsou lidi hodně osamocení, izolovaní.

Co považujete za svůj největší kariérní úspěch?

Čekalo by se, že zmíním některý áčkový zahraniční seriál, ale pro mě osobně je to film Zrcadla ve tmě, který jsem natočila loni. Ve třiceti letech jsem najela na tvrdý režim tanečnice a odtančila všechny scény. Teď film posíláme na Berlinale a další festivaly, režíroval ho Šimon Holý. Jsem zvědavá, jak dopadneme.

Romana Přidalová založila Motto před třiceti lety a dnes vydává knihy rodiny Třeštíkových i Haliny Pawlowské.