Adéla Gondíková: Svého partnera jsem krotit nemusela

Setkaly jsme se na konci září, kdy Adéla Gondíková přiběhla na schůzku celá uhoněná s omluvou, že je v jednom kole a snaží se do sebe zaklínit nezaklínitelné. A ihned začala vyjmenovávat nové pracovní výzvy, jako je zkoušení další divadelní hry se spolkem Háta nebo příprava na velkolepý muzikál Kvítek mandragory, který je postaven na písních Heleny Vondráčkové. Teď už má prý představení rozplánovaná na celý rok. Včetně dovolených.

Je příjemné mít nalinkovaný život takhle dopředu?

Někoho by to asi mohlo stresovat, viďte? Ale já to musím mít důkladně naplánované, jinak bych se z toho zbláznila. Divadelní spolek Háta hraje někdy třicet představení do měsíce, a i když se alternuje, pořád je toho docela dost. Kdybych hrála jen pro ně, dalo by se to zvládnout, ale já tam chci vklínit ještě další angažmá, jako třeba v Divadle Palace, v Divadle v Rytířské, v libereckém F. X. Šaldy, v Karlínském…

Hrajete ve více než deseti inscenacích. Jak zvládáte pamatovat si všechny texty, a nemotat je dohromady? Čtete si je průběžně?

Určitě. Představení je spousta a u těch starších, která se nehrají tak často, se předtím do textu dívám pokaždé. Ale nečtu to, já si to vyfotím očima. Jsem totiž takový kancelářský typ, co má rád zvýrazňovače a nejrůznější lepítka. A těmi si pak zvýrazňuji, o jakou scénu jde, jaké je její číslo, barevně si odlišuji pauzy a půlky, a podobně. Takže mi pak stačí do toho jen nakouknout a vím přesně, co je tam napsáno. Také máme na začátku sezony opakovačky. Ale samozřejmě se mi stalo, že jsem partnera Pepu oslovovala Eduarde, což byl partner z jiné hry.

Po delší době jste se ocitla před kamerou, a to v seriálu Hasičárna Telecí, kde hrajete dost ráznou starostku. Jak vám ta role sedla?

Bylo to dobré. Neměla jsem tam sice tak velký prostor jako jiní herci, ale myslím, že svoji roli jsem splnila. Ti chlapi – hasiči potřebují být pod velkým tlakem, aby fungovali, jak mají, a proto tam dosadili starostku. Je legrační pozorovat, jak se ti podpantofláci bojí ženské. Vždyť ze mě tam měl strach i můj seriálový muž a syn!

V seriálu jste v podstatě jediná žena. Jak se vám natáčelo v obležení samých mužů?

Já byla samozřejmě nadšená, protože mě baví mužská společnost. Tím spíše, když jde o takové chlapy, jako byli tito herci. Mezi nimi například Bolek Polívka, Jan Vlasák, Filip Březina a samozřejmě mnoho dalších. Z pauz mezi natáčením, když jsme se připravovali na další obraz, často vyplynulo několik vtipných situací.

V té době u nás zrovna panovalo tropické počasí. Jak jste to zvládali?

To vedro bylo ukrutné. Hrála jsem v džínách, lodičkách a silonovém triku, které ani trochu nedýchalo, chlapi měli na sobě hasičské mundúry, to muselo být ještě horší. Po každém záběru ale přišel úžasný štáb, přinesl nám židličky, melouny, schoval pod deštníky a stříkal na nás vodu, abychom se ochladili. Lodičky, to byla vůbec kapitola sama o sobě.

Jak to?

Představte si, že venku je pětatřicet stupňů. Asfalt má ještě o trochu více a vy na něm celý den stojíte. Navíc v lodičkách. Jako kdyby byl člověk na plotně. A nohy mi během dne pořád natékaly a natékaly, a odpoledne jsem už věděla, že se nemůžu zout, jinak si je už neobuji. Přitom šlo o mé pohodlné lodičky. Doma jsem zjistila, že po celé délce šlapky mám jeden velký spálený puchýř. To byl fakt zážitek.

Zlaté hory a pohorky, co?

No to jo. Z druhé strany, i když mám prošlápnuté boty, procházka růžovou zahradou to není. Chůze po horách je velká námaha. My jsme s partnerem (herec Jiří Langmajer, pozn. red.) zvyklí chodit na patnáct, dvacet kilometrů dlouhé procházky nebo v rámci trénování jedeme v Česku do hor, ale stejně, když pak vyrazíte třeba na Korsiku, kde je jiný terén, než na který jste zvyklí, je to náročné.

Hory mohou někdy pěkně prověřit i vztah, člověk se tam snadno dostane do nějaké vypjaté situace. Jak to máte vy?

Já už dopředu očekávám, že to bude těžké, takže pak akorát hodně funím a přestávám mluvit. To je potom člověk v takovém svém světě a soustředí se už jen na to vylézt nahoru. Jsou tedy chvíle, kdy jsem nervózní, zejména když je před námi nějaký úsek, který je potřeba zdolat pomocí řetězů, nebo co hůř, když tam vůbec nejsou. To já nemám ráda, přijde mi to zbytečný risk. Nepotřebuji vylézt až ke kříži a vítězoslavně zvednout ruce, že jsem dobyla vrchol. Mně stačí výhled, který je pěkný i o sto metrů níž.

Ale chlapi ten vrchol dobýt musí, co?

Jirka naštěstí není takový ten blázen, je zodpovědný. Pořád má na paměti, že má rodinu, a také že se musí vrátit do práce zdravý. Nicméně situace, které jsou takovou zkouškou vztahu, se tam občas objeví. To je ale asi všude.

Když jste spolu začínali chodit, lidé občas měli tendence vás odrazovat, že je příliš divoký a že budete litovat. To se vám podařilo ho nějak zkrotit?

Já ho ale vůbec krotit nemusela, to je právě ono. Nejsem a nikdy jsem nebyla člověk, který by chtěl druhého někam dotlačit, zmanipulovat nebo nějak převychovat. Řídím se heslem „Podle sebe soudím tebe“. Vždycky jsem se chovala ke všem mužům stejně, nijak jsem se nezměnila. A pro mě je důležitá jistá forma volnosti. Ne, že by si každý dělal, co chce, ale zase nejsem stíhačka a nechci ani muže držet nějak zkrátka.

Je prostě náhoda, že jsme se potkali ve fázi života, kdy to všechno do sebe zapadlo a pořád zapadá. Ta kolečka se pořád točí spolu a samozřejmě, že tam může spadnout zrnko písku a zadrhnout se, ale věřím, že se to pak zase rozchodí.

Nebála jste se z jeho strany nevěry?

Nevěra pro mě není přirozená, ale tím, že bych se jí bála, bych ji mohla akorát přivolat. Navíc teď člověk vše kolem vztahů vnímá také trochu jinak, než když mu bylo dvacet. A kdybych se měla ještě v šedesáti letech upínat na to, že mi bude někde zahýbat, tak by to asi nemělo smysl. Co bych z toho života pak měla?

Jaké to je hrát hru o dvou hercích s partnerem? Je to rozdílné od toho, než když hrajete s někým jiným?

V divadle se navzájem vnímáme jako jacíkoli jiní herečtí partneři, nemyslím si, že by se do toho náš vztah nějak propisoval. To, co mu povím při zkouškách, bych řekla i někomu jinému. Ale občas je to legrace. Třeba se stalo, že jsme večer spolu hráli v Divadle Palace, pak jeli spolu domů a tam se ještě společně drtili hru. Jirka teď navíc hodně natáčel, takže jsme se vídali opravdu jen v tom divadle.

Takže jako správní profesionálové – když vstoupíte do divadla, stávají se z vás jen kolegové.

Takhle – to víte, že se člověk od toho úplně neoprostí, to ani nejde. Hlavně když druhého dobře znáte, tak pak třeba přesně víte, kdy ten druhý přemýšlí nad textem, a spíše mu můžete pomoci. Tahle symbióza ale neplatí jen v partnerství. Totéž mám třeba s bráchou, se kterým zase hrajeme v Liberci Sugar.

Je nějaký rozdíl ve spolupráci s bratrem a partnerem?

Vždycky nám přišla jako neskutečná výhoda, že si k sobě s bráchou můžeme všechno dovolit. To si v partnerském nebo pracovním vztahu moc netroufnete. Stejně tak nemůžete toho druhého urážet, aby si to nevyložil zle, což my s bráchou můžeme, a naopak z toho ještě můžeme udělat přednost. Nevím, jestli je to tím, že jsme sourozenci, ale hodně tomu napomáhá i uvolněnost mezi námi.

Zažili jste s bratrem někdy něco ve smyslu „syndromu vyhoření“, kdy byste nevěděli, co dál?

Syndrom vyhoření určitě ne. Byla to spíše touha člověka posunout se někam jinam. Dáda teď režíruje, což chtěl dělat vždycky, jen na to neměl čas. Také píše hudbu a hraje na bicí, v čemž se tedy opravdu našel. Já zase vždycky toužila hrát v muzikálu, což se mi také poštěstilo. Každé životní období je dobré pro něco jiného.

A co vy? Už jste viděli nový seriál Hasičárna Telecí?