Chlap je pořád v práci! Miláčku, buď dorazím domů do šesti, nebo budeme mít peníze

„Ve svém okolí neznám nikoho, komu by firma valorizovala každý rok inflaci,“ říká šestatřicetiletá Gabriela z Karlovarského kraje. „Každý si ji tedy musí valorizovat sám. Abychom utáhli hypotéku – a to jsme ještě vděční, že jsme ji s odřenýma ušima dostali, tak si manžel našel práci v Praze. Pro mě to znamená, že jsem na jedno devítileté dítě a na pětiletá dvojčata sama. A když mi kvůli nudli u nosu nevezmou ty dvě menší do školky, mám smůlu. Buď si platím hlídání, nebo na mě hnusně zahlížejí v práci.“

Gabriela popisuje, že jejich život momentálně vypadá tak, že se manžel v týdnu doma nasnídá v půl sedmé a děti vidí chvíli po probuzení. Večer se vrací kolem 21. hodiny, kdy už potomci spí, nebo na něj čekají v posteli, aby mu dali aspoň pusu na dobrou noc. Občas je v práci i o víkendu – a to pak přespává ve firmě na karimatce v kumbálu.

Z nevěry Gabriela svého muže nepodezírá ani náhodou. „Spíš bych ho, když vidím, jak je vyřízený, skoro obdivovala, kdyby k tomu zvládal ještě nějakou babu. Meleme z posledního oba. Takhle jedeme nonstop třetí rok a zoufale přemýšlím, co s tím dál.“

Nad návrhem, zda by nepomohlo slevit z „materiálního standardu“, se Gabriela jen trpce usměje: „Tyhle hraběcí rady, hlavně od těch, kteří dědili nebo jim rodiče pomohli s bydlením a pomáhají i s hlídáním, miluju. Ani já, ani můj muž jsme nedostali nic. Všechno si musíme vybudovat sami. Naopak se čeká, že muž jednou pomůže tchyni, která ho vychovala sama. Tři děti nám nadělil život, dvojčata jsme neplánovali. A řeči, že když na tři fakany nemáme, neměli jsme si je pořizovat, mě už jednou rozbrečely. Jak ale dlouho tohle tempo náš vztah vydrží, to netuším. Cítím, že se opravdu odcizujeme.“

Gabrielu doplňuje Markéta. „Kolem mě je tohle celkem normální. Můj muž chodí domů nejdřív kolem sedmé, navíc to má hodinu a půl do práce. Ráno odvede dceru do školky, ale musíme vstávat už v půl šesté. Osobně vidím ještě jednu věc. Média a sociální sítě nám pořád předhazují rovnici: hodně maká = nosí prachy na úrovni poslance. Můj muž je pracant, ale do poslaneckého platu má fakt dost daleko. Z toho, že se honí a stejně nás nezajistí, jak by chtěl, je dost frustrovaný. A tím pádem i protivný. Na nás manželky, které táhneme rodinu de facto samy, se navíc kouká jako na husy. Vítězkou je přece žena, která servisuje milionáře, ne hodného a chudého chlápka.“

Kde leží hranice, kdy je ještě v pořádku, že zodpovědný muž tráví prací většinu času a doma se vyskytuje jen minimálně? Kdy je jeho nepřítomnost projevem maximální snahy zajistit rodinu – a kdy (přiznaně i nepřiznaně) z domova utíká? Takové otázky si dnes klade velké množství rodin.

„Když partneři jedou příliš dlouho v módu, že se téměř nevidí, plíživě se přestávají potřebovat emocionálně,“ upozorňuje psychoterapeutka Kateřina Hamplová. Podle ní po sobě dvojice, nebo jeden z ní, přestávají toužit. Kdo je víc s dětmi, si vytvoří určitý zaběhaný systém, který mu druhý narušuje. Kdo je doma méně, si zase čas s dětmi idealizuje, zvlášť když je v práci pod velkým tlakem. Přítomnost jednoho či druhého dokonce může začít vytvářet napětí. Že takový stav může dojít až k nenapravitelnému rozvratu, to netřeba připomínat.

Žena pláče, že je na všechno pořád sama, a muž si zase připadá jako zneužívaný „oslík otřes se“ ? Kateřina Hamplová radí, aby si oba zkusili představit „velký třesk“. Co by se stalo, kdyby se zítra probudili a jeden zničehonic zmizel. Utekl by, upoutala by ho na lůžko v nemocnici vážná choroba, psychicky by se zhroutil…

V tu chvíli by se situace musela řešit – a to co nejrychleji! Povolávali by se na pomoc příbuzní i kamarádi a vytížený muž by najednou byl nucen hledat způsob, jak v práci ubrat. A to vše se stejnými finančními závazky. A muselo by to jít! Rezervy tedy existují, jen po nich lidé často sahají, až když nastane krize, místo aby jí tak předcházeli.

Hypotéka, tržní nájmy, drahota… To je dnes taková všeobecná mantra, ale i tak trochu výmluva. Pokud jsou ve hře děti, je vhodné muže nějakým způsobem vtáhnout zpátky do rodinného dění. A naopak si představit, co by se dělo, kdyby těch peněz nosil třeba polovinu. Je rodina ochotná a schopná to ustát? Anebo ještě lépe: Má kam finančně ustupovat?

Začátkem všeho je uznání partnerovy práce. Uznání a pochopení, že ten druhý toho má také „plný brejle“. Že nasazení toho, kdo vychovává děti (a ještě k tomu chodí do práce), není cennější než úsilí toho, kdo vydělává. A naopak! Kdyby se někdo nestaral o rodinu, těžko by ten druhý mohl pracovat v takovém časovém objemu. „Děti jsou malé dočasně, takže časem tlak ubude, ale to, co se rozbilo mezi vámi, vás pak doběhne. Řešit situaci, až když se jeden zhroutí, je pozdě. Mluvte spolu o tom, co vám vyhovuje a nevyhovuje, dokud je čas,“ doporučuje psychoterapeutka.