Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na krásný dům Meryl Streep se díváme jako na obydlí slavné cizí paní, která patří do hollywoodské pohádky, ne do naší reality. Nic s námi nedělá. Zato krásný dům spolužačky ze základní školy, která vydělává plus minus podobně jako my a jen měla kliku, že dědila? To už s námi cvičí úplně jinak.
Závist versus žárlivost
„Lidé, kterým závidíme, bývají podobného věku, stejného pohlaví a z podobných sociálních vrstev. Snadno se s nimi srovnáváme. Závist se týká věcí, které jsou pro nás důležité, po kterých toužíme a úzce souvisejí s naší vlastní identitou,“ vysvětluje na serveru Vox americká profesorka psychologie Yochi Cohen-Charash.
Žárlivost je ovšem něco jiného: jedná se o úzkost z toho, že své úspěchy, postavení, majetky nebo partnera ztratíme. A to kvůli jiné osobě. Zjednodušeně: Závidíme to, co nemáme. Žárlíme kvůli tomu, co máme.
Sourozenecké boje
K úplně prvnímu setkání s emocí žárlivosti dochází velmi brzy. Děti bojují o přízeň rodičů už od batolecího věku a někdy se to s nimi táhne až do konce života. „Michaela je podobná mámě, já tátovi,“ vypráví čtyřicetiletá Blanka, která si ke své o tři roky starší sestře našla cestu až někdy kolem třicítky. „Máma byla vyhlášená krasavice, zato já jsem po otci zdědila velký nos i robustnější konstituci,“ vysvětluje zdroj své žárlivosti.
„Když mi bylo asi sedm, vyslechla jsem rozhovor naší babičky se sousedkou. Bavily se o tom, jak Míša vyrůstá do krásy, zatímco já jsem se bohužel nepomamila, i když jsem jinak chytrá jako opice. Strašně mě to tenkrát ranilo. Začala jsem na sestru příšerně žárlit. Bála jsem se, jestli mě, když nejsem tak hezká jako ona, budou mít stejně rádi. Nikomu jsem neřekla, že jsem je slyšela, a v pubertě jsem se svým vzhledem a nosem strašně trápila a všichni se divili, proč jsem na sestru pořád tak hnusná.“

Žárlivost je běžná a přirozená emoce a je normální ji občas pociťovat.Foto: StoryTime Studio, Shutterstock.com
Když dospějeme
V momentě, kdy začneme pěstovat partnerské vztahy, nabírá žárlivost jiné podoby a muži ji prožívají jinak než ženy. Alespoň to pro Radiožurnál prohlásila sexuoložka Kateřina Klapilová s tím, že za tyto rozdíly může evoluce. Ve stručnosti: mužům dle odbornice častěji vadí představa partnerky při intimních aktivitách s někým jiným. Je tu totiž hrozba, že by živili „kukačku“. Ženám naopak spíš vadí, že se jejich partner s jinou ženou účastní romantického rozhovoru, který by mohl vést až k plánování partnerství.
Máma se zbláznila a je trapná
Může začít zničehonic žárlit někdo, do koho byste to nikdy neřekli? Podle odborníků ano. Žárlivost souvisí s vnitřní nejistotu, která se v průběhu života mění. „Táta pracoval celý život ve školství,“ vzpomíná Andrea na dobu, kdy se stala svědkem této proměny. Tehdy se z její mámy stala stíhačka s velkým S, když tátu povýšili na ředitele školy.
„Že byl předtím v kabinetě obklopený převážně samými ženami, na to musela být zvyklá. Ale dost ji otrávilo, když nastoupila nová kolegyně. Mámu nejvíc štvalo, že nešlo o žádnou dvacítku, ale její vrstevnici, ovšem štíhlou jako proutek, přestože měla tři děti. Táta o ní jednou neprozřetelně doma řekl, že je to moc pěkná ženská. Máma během let dost přibrala a evidentně s tím nebyla v pohodě. Táta jí nic nepředhazoval, ale kolegyně jí nastavila zrcadlo. Asi v mámě vzbuzovala hodně velké pocity nebezpečí, protože tátovi dělala dost scény. Nevím, jestli to bylo zranitelností v přechodu, nebo jestli v minulosti proběhla nějaká nevěra, každopádně se tím máma v mých dospívajících očích dost ztrapňovala,“ říká dnes Andrea smířlivě.
Pocit ohrožení a žárlivost po letech
„Žárlivost souvisí s tím, jak si člověk ve vztahu připadá sebevědomý. Jak si je partnerem, ale i sám sebou jistý,“ přidává se k tématu psycholožka Jana Markvartová. „Když jsme mladé, žárlíme také, ale s věkem se objevují vrásky, zdravotní potíže, kila navíc a člověk o své atraktivitě pro partnera začíná přemýšlet a často i pochybovat. Má strach ze samoty, z toho, že ho partner opustí. Ať je to muž, nebo žena, klidně se může stát, že se žárlivost ve vztahu objeví třeba po třiceti letech.“ Co s tím?
Pomůže hledání vnitřní stability
Pokud se nejedná o chorobnou žárlivost, pak je možné s touto nepříjemnou emocí pracovat. „Zbavit se žárlivosti a podezíravosti se dá, když si najdete pevnou půdu pod nohama a začnete si víc věřit,“ upozorňuje Jana Markvartová. „Nežijeme skrz partnera a partnerku, ale spolu s nimi! To znamená neorientovat se jen na to, co vidíme a cítíme teď, ale na vlastní kladné vlastnosti. Nezapomenout na vše dobré, co jsme spolu zažili, a uvědomit si i těžkosti, které jsme už překonali. To nás může zase stabilizovat.“