Vnoučka známe jen z fotek, přitom u druhé babičky je pořád! Jsme snad prarodiče druhé kategorie?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, často si u vás stěžují snachy na tchyně, ale není to tak černobílé. Máme dva syny, jeden je ženatý a má malé dítě. Snacha tráví snad veškerý čas u své maminky, nám vnoučka nejenže „nepůjčuje“ (ani to nechceme, je to miminko a má být u mámy), ale ani nám ho nechce ukázat, jen nám syn posílá fotky, snacha je prý citlivá a máme to chápat.

Necpeme se k nim, nevoláme, synovi jsme řekli, že je zveme, ať se ukážou, až budou mít čas a náladu, prý jo, ale nic, týdny utíkají. Vždycky jsme si s mužem dávali velký pozor, abychom se do ničeho nepletli, neradili ani nenaznačovali, co si myslíme, usmíváme se, kupujeme dary jen podle „wishlistů“… Prostě se snažíme si mladé nijak nepohněvat.

Otevřeně jsem se syna ptala (voláme si a někdy k nám sám zaskočí), co se děje, jestli jsme něco neudělali špatně a tak. Prý ne a pořád dokola, že je citlivá… Tak jsem se minule už neudržela, řekla jsem mu, že jsem také citlivá, že jsme se na vnoučka moc těšili, že ho chceme aspoň vidět a že to je slušnost, a jestli mu nepřijde divné, že druhá babička ho má pořád a my vůbec nic? Jsem snad nějaká babička druhé kategorie? Na to nic neříkal.

Můj muž se příšerně naštval a vyčetl mu, že je podpantoflák. A rozhodl, že k mladým půjdeme prostě bez pozvání. Prý když je druhá babička generál, tak my budeme také, že prý je to asi jediná věc, na co snacha slyší. Ale mně se to nezdá, bojím se, že přijdeme o všechno a neuvidíme ani vnoučka, ale ani syna. Než snacha otěhotněla, tak byly podle nás naše vztahy docela normální. Co si o tom myslíte? Děkuju. Ivana

Milá Ivano, pokud jste do narození dítěte považovala vaše vztahy se snachou za „docela normální“, není důvod, proč byste se měli (s manželem) řítit do nějaké rodinné katastrofy. Je mi jasné, že jste se těšili na vnouče a že teď nerozumíte tomu, proč ho najednou nesmíte vídat. Ale zachovejte klid a připravte si plán.

Nevím, o jak malé dítě se jedná, a také nepíšete, jestli kromě zmíněného problému váš syn a jeho žena náhodou neprožívají nějaké jiné trable. Může jít o finanční problémy – třeba přišli o jeden příjem a ani s mateřskou neutáhnou domácnost. Může se jednat o mentální nevyrovnanost, kterou odstartoval u vaší snachy porod. Ale také se třeba v jejich soužití po narození potomka něco změnilo a oni mají teď plnou hlavu svých vlastních problémů a nechtějí je před vámi ventilovat. Tedy alespoň do doby, dokud si je sami neurovnají.

Jak říkám, těch důvodů, proč vás nechtějí vpustit do života vnoučete, může být celá řada a vy ani nemusíte tušit, že existují. Natož abyste mohla pochopit, že se třeba za některé své trable před vámi stydí a nechtějí, abyste jim do nich zasahovala.

Zakopaný pes bude zřejmě ve správné interpretaci synova vysvětlování. Když říká, že jeho žena je citlivá, patrně to skutečně je tak, že se jí bojí a neumí si prosadit své. V praxi to „bojí se“ znamená, že se vyhýbá reakcím, které mu jsou nepříjemné, a proto raději ustoupí, sklopí uši a udělá, co po něm jeho manželka žádá.

Jelikož jsme neodhalili, co se vlastně po porodu v rodině vašeho syna odehrává, budeme muset vytvořit plán normalizace prarodičovství sami. V první fázi k tomu potřebujete napřímit komunikaci s vaším synem. Právě on zná všechna fakta (i emoce) a bude schopen otevřít truhličku tajemství a ukázat, co se v ní skrývá za „poklady“.

Píšete, že k vám občas zaskočí, a to je dobrá příležitost, jak z něj vytáhnout potřebné informace tak, abyste si mohla poskládat celkový obrázek. Pohostěte ho jeho oblíbeným jídlem a zkuste k němu přistoupit po dobrém. Představte si, že kvůli svému nízkému sebevědomí už tak trpí ve sporech se svou manželkou. Evidentně mu to není příjemné, a tak není pro vaši věc žádoucí (a už vůbec ne diplomatické), abyste ho během návštěvy kritizovali a nazývali podpantoflákem. Byť by to byla pravda. Vzpomeňte si na starou pravdu, že se ještě nikdo nikdy neuklidnil poté, co na něj někdo zakřičí: „Uklidni se!“

Uvědomte si, že jestliže jeden mlýnský kámen se jmenuje manželka a druhý pak máma a táta, přirozenou reakcí syna bude uzavření nebo útěk od problému. Plácá se v tom a neumí z toho začarovaného kruhu ven. To, že se neumí k věci postavit čelem, přece neznamená, že se to nemůže naučit. K tomu ale potřebuje spíš podporu a laskavost než kritiku, výčitky a křik.

Když se vám podaří syna otevřít, dostanete se (řečeno armádním slovníkem) ke zpravodajsky cenným informacím. Zjistíte, že jim to třeba neklape v sexu, že nemají peníze, že se snacha po porodu nedostala z deprese – nebo něco úplně jiného. Váš plán musí začínat chápavou dobrotou právě proto, abyste byla v obraze. A stejně jako každý muž, který se cítí být v rohu, i váš syn ocení, že jeho situaci chápete a že tu nejste od toho, abyste ho peskovala.

V momentě, kdy pochopíte, proč je snacha „citlivá“, proč věří jen své matce, proč s vámi od narození dítěte přestala komunikovat a proč to váš syn neumí vyřešit, teprve můžete přistoupit k další kapitole vaší mírotvorné diplomacie.

V druhé fázi budete muset nejprve do svého syna napumpovat pár litrů sebevědomí. To proto, že bez této transfuze nebude schopen spolupracovat. Bez jeho aktivní podpory těžko zlomíte to nepochopitelné odmítání ze strany snachy.

Třetí fáze, tedy usmíření, už přirozeně bude probíhat s „paní Citlivou“, kde ale už syn dávno předjednal kýžený výsledek. Takzvaná příjemně vysvětlovací část vašeho plánu už pak bude paradoxně ta nejlehčí.

Sečteno, podtrženo: nejdřív „otevřít“ a rozmluvit syna, pak ho zocelit a namotivovat, aby se nebál vlastní ženy, následně zahájit „Akci vnouče“ a znormalizovat vztah se snachou. Pamatujte: Klíče k otevření brány drží váš syn.

>>>Proč si prarodiče rozumějí lépe s vnoučaty než vlastními dětmi? Dohánějí druhou šanci a jsou za ni vděční