Kde domov můj? Stesk po domově není legrace. Nespouští ho jen život v cizině, ale třeba i pouhé přestěhování

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už třicet let můžeme cestovat a stěhovat se, téměř kam se nám zachce. Jedinou bariérou jsou peníze a vnitřní nastavení. Někdo se adaptuje na změny prostředí bez problémů a naprosto se ztotožňuje s Jiřím Voskovcem, že doma je tam, kde si pověsí klobouk.

Jiný se není schopný vyspat v jiné než ve vlastní posteli a i na dovolené, kam odjel dobrovolně, se už od začátku těší na návrat domů. Stesk postihuje nejen imigranty, vojáky na misích, studenty na stážích či aupairky v zahraničí, ale může potkat i někoho, kdo třeba „jen“ odešel z malé vesničky na jižní Moravě kvůli práci do Prahy. I u něj se mohou projevit psychosomatické projevy permanentního podprahového stresu. Na Prahu si nemusí zvyknout třeba ani po deseti letech – a nakonec se stejně vrátí domů.

Podle psychoterapeutky Jany Bartoňové se stesk po domově ve stručnosti opírá o tři body. Prvním je narušení dosavadního životního stylu: „Obvyklé zvyky a rutiny nás zbavují úzkosti. Když se přestěhujeme, už se na ně nemůžeme spolehnout. Přicházíme o pohodlí, které známé věci, krajina kolem nás i rodný jazyk přinášejí.“

Dalším důvodem je podle ní kulturní odstup. Čím větší je rozdíl mezi kulturami a kulturními hodnotami, tím obtížněji se přizpůsobujeme novinkám. Tady vítězí ti přizpůsobivější. Kdo se paličatě drží minulosti, v tom bude stesk jen růst. V patnáct let starém televizním seriálu Dokonalý svět přijde Slovenka Marie (hrála ji Eva Sakálová) do Prahy za lepší životní perspektivou a vypracuje se. V jedné scéně se vymezuje vůči radám své starší kolegyně a mentorky Alžbety (Jana Hlaváčová), že u nich v Seredi se to tak nedělalo. A její ochránkyně na to příkře odpoví v tomto duchu: „Tak co tu děláš? Tak jeď domů. Tady nikdo zákony holek ze Seredě dodržovat nebude.“

Tou třetí příčinou, proč to člověk někdy zabalí, a když to jde, vrací se tam, odkud přišel, je pocit nepřijetí okolím. Známe to i z Česka, kdy je ve vsi dotyčný i po dvaceti letech vnímán místními jako náplava. V zahraničí tyto pocity ještě zesilují.

Psycholožka Šárka Alföldy se ve své doktorské práci věnovala zkoumání českých exulantů. Sledovala osudy těch, kdo odešli v emigračních vlnách po únoru 1948, po srpnu 1968 a později na konci 70. a na počátku 80. let. „Z rozhovorů s nimi mi vyšly různé zajímavé věci, shody a rozdíly,“ zmínila ve vysílání Radio Prague International.

Uzpůsobování samozřejmě ovlivňovalo to, jestli si dotyční zachraňovali život a prchali před hrozbou věznění, anebo „jen“ necítili žádnou budoucnost. Nicméně u všech dotazovaných Šárka Alföldy narazila na typické emigrantské sny: „Typický sen je o tom, že exulant se znovu ocitne v Československu a zoufale se snaží dostat zpět do zahraničí. Obvykle je mu v tom bráněno, je pronásledován a probudí se plný hrůzy. Jsou to takové noční můry.“

Nemusíme se vydávat na druhý konec zeměkoule. Často nedoceňujeme odvahu, kterou máme přímo před nosem – a považujeme ji za samozřejmost. Svůj stín neuvěřitelně překračuje řada lidí, kteří se ke konci života stěhují do menšího bytu nebo domova seniorů.

„Život nejde poměřovat pouze ekonomickými a racionálními aspekty,“ konstatuje psychoterapeutka Jana Bartoňová. „Přesun z prostředí, kde prožili mládí, dobré i zlé a vychovali děti, je pro někoho stejně psychicky náročný jako pro jiného přesun do zahraničí.“ A proto není fér poměřovat všechno sebestředně podle sebe, protože „já jsem všechno zvládl v pohodě, tak co z toho dělají vědu…“

Případů, kdy „přesazení“ senioři – i když do toho šli dobrovolně a objektivně si i polepšili – prudce sešli, není málo. I to je odpověď na zdánlivě bláznivé a stařecky zaťaté chování některých ukrajinských seniorů, které vídáme v televizních záběrech. Frontová linie se blíží, ale osmdesátiletá paní se odmítne stěhovat. S tím, že radši umře tady. Protože někdo na „nové začátky jinde“ prostě nemá…

Stesk po domově není žádná legrace, může se přetavit až do depresí. Staré bylinkářské recepty dokazují, že se jím užírali i naši předci, které všeobecně považujeme za psychicky mnohem odolnější. Pomoc přímo na stesk po domově nabízí homeopatie, ulevit dokáže také aromaterapie (máta, eukalyptus, růže) a užívání bylinek (heřmánek, levandule, meduňka).

K možnostem, jak si ulevit v cizině, patří příprava a konzumace oblíbených či tradičních jídel, která bývala na stole doma. Při životní změně, třeba po přestěhování, je také dobré obklopit se fotografiemi a předměty, jež člověka propojují se životem před přesunem.

A důležité je nepropadat beznaději a nestavět se do role oběti, která je jen ve vleku vnějších událostí. „Pamatujte si, že jste přesně tam, kde jste chtěli být,“ radí cestu (která nemusí být vůbec jednoduchá), jak se vypořádat se steskem po domově, koučka Allegra Stein pro BBC.

>>>Co odpovědět člověku s demencí, který chce „jít domů“?

Zdroje: cesky.radio.cz, homeomart.net, bbc.com, svethomeopatie.cz