Já nejsem moc hospodyňka… Ale umíš spravit pojistky! Igor Bareš a Antonie Talacková: Hlavně ať jsme spolu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se poznali, Igor Bareš prý žil jak poustevník. Proč říká, že ho Tonička zachránila? Jak umělce přijal její tatínek – námořník, který si přál mít z dcery doktorku? Jak se daří dvěma hercům skloubit práci s péčí o dvě děti a jak rodinu ovlivňuje Igorova vážná choroba? Nejen o tom manželé otevřeně mluví v Intimních zpovědích.

Toni, nevadí, když prozradím, že mi Igor řekl, že když sis ho přivedla, tvůj tatínek nebyl moc šťastný?

Antonie: Nevadí. Potkaly se dva různé světy. Můj tatínek byl všeuměl, kutil, člověk, který respektoval živly, prostě námořník. A já jsem mu přivedla domů někoho jako z druhé polokoule – umělce, herce. A pro tatínka Igorovy schopnosti a přednosti znamenaly neschopnosti a nevýhody, to naše povolání pro něj nebylo nic výsostného. Říkal mi: Kolik vás tam běhá po tom jevišti? Kdybyste si všichni vzali lopatu, víš, co toho postavíte?

Igor: Je to pravda, moc jsme si do oka nepadli. Ale respektovali jsme se, a proto jsem dostal požehnání vzít si jeho dceru.

Takže to dopadlo dobře.

Antonie: Bylo to komplikovanější. Svatba byla po odchodu mojí maminky. Maminka byla na Igorově straně, byla šťastná, jí se tenhle náš svět líbil. Imponovalo jí umění, byla ráda, že jsem si vybrala takového chlapa, na náš věkový rozdíl nekoukala – dělala, že ho nevidí.

Táta tady většinou nebyl, byl na moři… A vždycky když přijel, viděl, co se změnilo a co se chystá, a zase odjel. Představoval si, že bude mít doktorku s krásným mladým doktorem, který bude kutil s výbavičkou vrtaček a šroubováků. No a jednou přijel domů a tam byl vedle mě Igor. Maminka brzy odešla, se svatbou už nám nepomohla, ale táta svolil.

Igor: Vystudoval jsem střední zemědělsko-technickou školu, takže nějaký předpoklad, že bych mohl mít zkušenost s manuální prací, tam byl. Ale já jsem se tím nikdy neživil.

Z čeho máš maturitu?

Igor: Jsem zootechnik. A traktorista. I když mi potom sebrali řidičák, protože abych nemusel na vojnu, tak jsem simuloval duševní poruchy. Abych dostal modrou knížku, musel jsem odevzdat řidičský průkaz, takže od té doby jsem za volantem neseděl. Ale zaopatřil jsem se: Vybral jsem si ženu taky podle toho, že velmi dobře řídí. Já opravdu neumím vlastně nic, když poseču trávník, tak je to křivě a Antonie to musí předělat.

Potřebuje to mít rovně?

Antonie: No, já jsem všechny ty věci po tatínkovi zdědila. On mi vyčítal, že nic nedělám, přitom já jsem odmalinka dělala úplně všechno, jsem vychovaná jako chlap. Takže co můžu, opravím, když neopravím, tak zařídím, zprodukuju… Ale většinou opravím.

Igor: To je pravda. Já bych ani nemohl přijet sám na chalupu, protože nevím, kde se pouští voda, jak se vypíná alarm a podobně.

Igore, četla jsem, že když jsi byl doma sám a měl vyndat prádlo z pračky, tak jsi volal opraváře, aby ti ji otevřel. To je pravda, nebo mýtus?

Igor: To je pravda, no. Byla to automatická pračka, a když doprala, chtěl jsem ji otevřít – a ono to nešlo. Tak jsem tam vrážel nože a vidličky a páčil jsem to, pak jsem zavolal opraváře. Přijel, klekl si k pračce, otevřel ji a ukázal mi, co mám příště zmáčknout. Ten výjezd stál tenkrát 1 600 korun.

Antonie: Igor mi někdy volá, že mu nejde přepnout televize z jednoho programu na druhý. Ovladače jsou tři, on se snaží přepínat jiným nebo míří na špatnou krabičku.

Igor: Já si z toho nedělám nějakou přednost, upřímně přiznávám, že tyhle věci neumím. Jako neumím cizí jazyky. Až díky Antonii jsem se dostal do světa. S Národním divadlem jsem byl v Rusku, Polsku a Kolumbii, ale vždycky potřebuju vedle sebe někoho, kdo se domluví.

Antonie: A kdo tě odveze a přiveze.

Igor: V tom je Antonie nedostižná! Podívali jsme se na Sicílii a do Estonska, tam jsme měli krásnou svatební cestu. A taky když mi přijde doporučený dopis do Olomouce, tak jedině ona dokáže zavolat na konkrétní olomouckou poštu, aby mi ten dopis přeposlali do Prahy. Já to prostě neumím.

Nebo se ti nechce?

Igor: To bude ono!

Po rozchodu s předchozí partnerkou jsi žil nějakou dobu sám. Jak jsi dokázal, abys „normálně“ fungoval?

Igor: Jak bych to popsal? Rok a půl jsem žil takovým velmi country životem. V té době jsem dokonce opustil brněnskou Mahenovu činohru a hostoval jsem různě po divadlech, třeba v Příbrami. Pomalu jsem si začínal zvykat, že už takhle zůstanu.

Jako poustevník? To jsi chtěl říct?

Igor: Sám. Chátral jsem. Maminka umřela a já jsem byl v našem olomouckém domečku sám. Po rodičích tam bylo plno věcí a já jsem nedokázal sebrat sílu, abych to vyklidil. To všechno udělala až potom Antonie. Rok a půl jsem takhle víceméně živořil. Až přišla – bez patosu bych to nazval – tahleta záchrana.

Antonie: Tak já jsem záchrana. Vidíš…

Zní to, jako by byl Igor strašně zanedbaný.

Antonie: No… Na té jeho zanedbanosti byl kousek přitažlivosti. Jak mluvil o tom countrymanovi, to mi imponovalo. Já byla tenkrát krásná, mladá, atraktivní… Je to přes dvacet let. Poznala jsem ho jako personu, hvězdu brněnského divadla. A tahle hvězda mě vzala na místo, kde žila. Což nemůžeš podniknout s někým, o kom by sis myslela, že to neustojí. Asi mi imponovalo, že se mě nesnaží uhranout nějakým luxusem. Ta důvěra byla od prvního okamžiku patrná.

Igor: Vedle toho, že Antonie je krásná a praktická žena, tak mi imponuje tím, jaký má vztah k divadlu. Je pokorná a skromná, všechny – byť sebemenší – úkoly dělá na sto procent. Možná někdy trošku zahudrá, ale vždycky to udělá, jak to nejlíp umí.

Takže tě nejdřív zaujala jako kolegyně?

Igor: Ne, nejdřív mě zaujala samozřejmě jako ženská. Až potom jsem začal hledat tyhle konotace.

Hráli jste spolu Krásku a zvíře.

Antonie: Chceš tím něco naznačit? Začínali jsme Molièrovým Misantropem.

Igor: Ano, v režii Zdeňka Kaloče, dej mu pánbůh věčné jeviště. To jsme se potkali poprvé, já jsem hrál titulní postavu, Antonie stanula poprvé na prknech Mahenovy činohry coby Celimena, tedy velká postava.

Antonie: Já jsem v té době chtěla žít s někým úplně jiným, měla jsem dlouholetý vztah. A pak se to tak nějak postupně…

Igor: … vyvinulo.

Antonie: Při Krásce a zvířeti už jsme byli partneři. Nebo… občas.

Igor: Ono se to tak trošku překrývalo.

Tonička nevěděla, že spolu chodíte?

Igor: Ne.

Antonie: Já jsem to věděla. Ale chvílemi jsem s tím nesouhlasila.

Igor: Jo. Já jsem to věděl a souhlasil jsem celou tu dobu.

Co jsi dělal pro to, abys ji přesvědčil, že jsi ten nejlepší?

Igor: Strašně jsem bojoval. Hádali jsme se a jezdili jsme Praha–Brno–Olomouc.

Antonie: Byla to dost itálie.

Igor: Ani nevím, kdy to skončilo. Už to skončilo?

Antonie: Skončilo. Už jsme spolu zažili takové věci…!

Igor: Možná to skončilo až sňatkem?

Antonie: Tak prapodivně to skončilo odchodem mojí maminky. Odešla nečekaně, úplně zdravá. A já jsem na to nebyla nachystaná. Mám pocit, že mladý člověk odchodem rodičů předčasně dospěje. Najednou mi přišlo důležité ty problémy vyřešit, brala jsem to tak, že máma to rozhodla za nás. A od té doby život začal nabírat jiný směr.

Igor: Já jsem z rodné Moravy přecházel přes volnou nohu do Prahy, protože jsem tam začal točit seriál a hostovat v několika divadlech, Antonie ještě hrála v Brně, už taky mířila do Prahy, tak jsme se – napůl svoji, napůl rozejití – sešli. I profesně, v Národním divadle. Tam jsme byli jedenáct sezon.

Antonie: To naštěstí máma ještě na chvíli zažila.

Byla ráda? Když rodiče chtěli, abys byla lékařka, a ty ses dostala na medicínu?

Antonie: Maminka byla ráda. S tátou to nebylo tak, že by nebyl rád, že hraju v Národním. Prostě jeho ambice byla, abych byla šťastná a úspěšná, a měl za to, že to zaručuje povolání, ve kterém dosáhneš nějakých kvalit. Rozumím tomu, že si myslel, že být lékařkou by bylo to správné.

U herectví měl pocit, že úspěch rovná se třeba seriály. Nešlo mu tenkrát do hlavy, co mě na tom povolání tak zajímá, když mě nikdo nezná. Maminka k tomu přilnula, divadlo ji fascinovalo a byla šťastná, když mě viděla spokojenou. A tak pořád koukala po tátovi, jestli už si to nerozmyslel, jestli už by mi nemohl říct, že jsem šikovná holka.

Řekl ti to vůbec?

Antonie: Myslím, že to říct neuměl. Asi se snažil, ale byl introvert a to mu asi nedovolilo to pojmenovat. Pak udělal gesto, že přivezl všem herečkám Národního divadla pugéty a bonboniéry a nepodepsal se, nepřiznal, že to je on.

Igor: Asi se mu to líbilo. I do Brna přijel v montérkách a přivezl ti do divadla kytku.

Antonie: Nevím, nestihli jsme si to říct. Odešel taky rychle.

Nelitovalas někdy, že jsi herečka?

Antonie: Nikdy. Ale často pochybuju, jestli nemám vlohy pro něco jiného a jestli by mi v jiném povolání nebylo líp, protože ta soutěživost a srovnávání, kdo je lepší a kdo je nejlepší, mi není vlastní. Herectví to s sebou nese. Nechci se dívat na představení a říkat, kdo byl dobrý, kdo byl špatný, chci se dívat na to přestavení. Odjakživa jsem nesnášela jakékoliv soutěže, kde řeknou: Ty jsi nejhorší, ty jsi nejlepší. Úplně se z toho klepu.

Vždyť jsi závodně tancovala!

Antonie: Protože prostě umím tancovat. Ale netancovala jsem proto, abych vyhrávala. To se těžko vysvětluje. Ten cejch, když tě někdo hodnotí… Když se řekne malému dítěti, že je někdo lepší než on, tak mu to může ublížit. Vidím, jak to ty dušičky neumějí zpracovat. A tohle povolání soutěživost a hodnocení hodně nese, to mě na něm netěší. Ale nelituju, protože na jevišti je mi dobře, dělám to ráda. To, jestli se dostavila nebo nedostavila popularita, to neřeším. Když se mě někdo ptá, proč nedělám tohle a nejsem támhle, říkám, že je mi dobře v tom, co dělám. Netrápím se tím.

Igor: Taky jsem nikdy nezalitoval. Už z toho důvodu, že nic jiného neumím. Opustil jsem fázi prožívání, vyměnil jsem ji za fázi předstírání. Když člověk dobře předstírá, dobře hraje, tak dělá dobře svoji práci. Tak se na to dívám optikou těch víc než třiceti sezon, které mám za sebou.

Antonie: Ještě navíc mě čím dál víc těší, že tím procházíme spolu. Třeba když jsme byli odejiti z jednoho divadla, tak jsme v tu chvíli vůbec neřešili, kam půjdeme, co budeme dělat, ale jestli to bude moct být něco…

Igor: … co budeme dělat spolu.

Antonie: A to bylo úplně nejvíc, když tenkrát můj manžel, populární herec, řekl: Co řešíš, hlavně ať jsme spolu! Tím mě odzbrojil. Možnost jít životem spolu i po profesní stránce je k nezaplacení, je mi dobře, že prožíváme jednu věc, klidně každý jiným způsobem, více či méně úspěšně. Ale jsme spolu. Být v jednom angažmá je pro mě velký dar.

Dneska jsou to Vinohrady. Je pro tebe štěstí, když dostaneš roli, jako je Anna, kterou ve filmu Ucho proslavila Jiřina Bohdalová?

Antonie: To bylo velké štěstí. Velký dárek.

Igor: Hlavně to je krásné představení, já jsem měl možnost hrát ho kdysi v Olomouci s kolegyní Ivanou Plíhalovou. Když jsem viděl ve vinohradském Antonii a Daniela Bambase, byl to pro mě jako pro diváka velký zážitek. A myslím, že si to Antonie užívá.

Antonie: Je štěstí pro každou herečku, když může být na jevišti skoro dvě hodiny s takhle nosným tématem. Parádní text, parádní režisér, parádní kolega, krásná scéna, výborný celý tým. Zkoušení bylo krásné a večery, kdy hrajeme, taky. Dan Bambas, který hraje Ludvíka, je prostě profesionál, dobrý člověk, strašně dobrý herec. Užíváme si to moc a vnímám, že i diváci odcházejí spokojení. Kéž by nám Ucho zůstalo na repertoáru co nejdéle!

Jak je herecké manželství praktické pro rodinu, když nemáte babičky ani dědečky?

Antonie: U skloubení práce a rodiny je jedno, do jaké práce ti dva jdou.

Igor: U nás je problém, že nemáme nikoho, kdo by hlídal. Nikoho z rodiny.

Antonie: Po narození Toničky i po narození Lojzy jsem se vracela k hraní hned po šestinedělí. A nechceš svěřit dítě jen tak někomu. Zvolili jsme cestu chův.

Igor: Museli jsme mít tři najednou. Jedna by to nezvládla.

Antonie: Z některých se staly přítelkyně, jsou součást rodiny.

Igor: Často se stane, že nejdeme až na zkoušku do divadla na desátou, ale před ní ještě na dabing, pak do divadla, zkouška končí ve dvě, pak bývá rozhlas, večer je představení. Tak se stane, že celý den nejsme doma. Takže musím mít diář v ruce nebo v hlavě.

Antonie: Když někdo volá Igorovi, jestli může ten den v tu a tu hodinu, tak Igor okamžitě volá mně, jak jsem na tom já. Nemůžeme být oba celé dny pryč.

Igor: Dá se to zvládnout.

Antonie: Je to život. A už nám vyrostla chůva z Toničky, děti to spolu zvládají výborně.

Ještě máte jednu nepraktickou věc v rodině: Igorovu nemoc.

Igor: To je strašně nepraktické…

Trpíš Crohnovou chorobou, autoimunitním onemocněním trávicího traktu, které bývá strašákem, že člověk nemůže během dne moc jíst. A ty často pracuješ do večera.

Igor: Třeba teď jsou tři hodiny a já jsem dneska ještě nejedl, aby mě to neomezovalo. Crohnova choroba je zánět střev. A prakticky znamená, že když se člověk nají, musí tak do půl hodiny vyhledat toaletu. To není luxusní záležitost, když jedu třeba někam na natáčení nebo do své rodné Olomouce do rozhlasu a strávím ve vlaku skoro tři hodiny. Je potřeba si všechno rozplánovat. Ale znám spoustu lidí, kteří jsou na tom s touhletou nemocí daleko, daleko hůř než já. Jsem v péči IKEMu a zaplaťpánbůh je ta choroba celkem v klidu.

Antonie: Když jsme jeli na první nebo druhou dovolenou a Igorovi se choroba ozvala velkou atakou, myslela jsem si, že mi umře.

Igor: To bylo na Sicílii.

Antonie: Díky tomu, že se ta choroba takhle ohlásí, se mi podařilo Igora dokopat k lékaři. Když odešel z Brna, v Praze si lékaře nenašel, já jsem o té nemoci moc nevěděla a tvrdila jsem mu, že to je psychosomatické, že to mají bručouni, kteří v sobě nechávají vztek. Díky tomu, že jsme „díky“ té atace tenkrát šli do nemocnice, Igorův stav se zlepšil.

Igore, když nepracuješ a nikam nejedeš, můžeš si dopřát všechno, nebo máš nějaká omezení?

Igor: Ze stylu života, který vedu přes dvacet let, mi logicky vyšla omezení: přestal jsem kouřit a pít kávu, téměř jsem přestal jíst smažená jídla a pít tvrdý alkohol. Životospráva se mi tak nějak vykrystalizovala sama. Ale doporučení, že by téměř všechno mělo být v kašovité formě, úplně nedodržuju, protože by mě to příliš netěšilo.

Co máš nejraději?

Igor: Svoji ženu přece! Tak dobře… červené víno.

Antonie: Já bílé.

A děti?

Igor: Krupičnou kaši. O víkendech snídají míchaná vajíčka. Pěkně se šunkou, každý si jich dá pět.

Antonie: Nebo máme rádi, když si na chalupě dáme do velké polévkové mísy jakoukoli polévku. Stolujeme společně, to si užíváme, protože doma je snídaně narychlo, obědy mají ve škole a večer se scházíme postupně. Babičkovské stolování se nám poštěstí jenom tady, navíc já nejsem moc hospodyňka.

Igor: Ale umíš spravit pojistky!

Antonie: Právě, ale že bych měla napečeno…? Navařím, ale nejsem tím proslulá.

>>>Jsme od sebe neradi, říkají herečtí i životní partneři Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý