Před 120 lety se narodil Jan Werich: Velká a komplikovaná osobnost. Mistr slova, ale také despota a záletník

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kdyby existovala kouzelná formule na radost ze života, Jan Werich by ji jistě znal. Jeho humor byl jako dobrá káva – silný, voňavý a vždycky povzbudil. Byl nejen skvělým hercem, dramatikem a spisovatelem, ale především mistrem slova, který dokázal pobavit i donutit k zamyšlení.

Narodil se 6. února 1905 v Praze a už od mládí měl talent na to, co dnes nazýváme „chytrá zábava“. Se svým nerozlučným parťákem Jiřím Voskovcem založil Osvobozené divadlo, kde se nebáli ostrého humoru ani politické satiry. A právě díky tomu se jejich představení stala neuvěřitelně populární – smích totiž lidi spojoval a zároveň jim dával sílu přežít těžké časy.

Ve 30. letech minulého století nebyla situace v Evropě zrovna růžová. Fašismus sílil a Jan s Jiřím to nenechali být jen tak. Místo aby mlčeli, začali o hrozbách mluvit nahlas – a to skrze svá satirická představení. Hitem se staly především Vest Pocket Revue a později Těžká Barbora, kde vtipně poukazovali na nebezpečí rostoucího nacismu. Není divu, že v roce 1939, když Němci obsadili Československo, už pro ně doma nebylo bezpečno. Osvobozené divadlo bylo zavřeno a oba umělci museli emigrovat do USA. Americké publikum však jejich humor ne vždy chápalo, a tak se Werich v roce 1945 s velkou radostí vrátil do Prahy. Jenže místo očekávané svobody přišla další rána – komunistický režim.

Po válce už Voskovec v Československu dlouho nevydržel a odešel do exilu, zatímco Werich zůstal. Byl jmenován ředitelem Divadla ABC, kde vytvořil slavné duo s Miroslavem Horníčkem.

Werich byl populární a charismatický, režim ho ale dvakrát nemiloval. Nepatřil k disentu, ale jeho humor byl často příliš chytrý a dvojsmyslný na to, aby se komunistům líbil. Tím se stal ikonou těch, kteří hledali každý náznak odporu, každé spiklenecké pomrknutí a jeho popularitu to ještě zvyšovalo. Po nástupu normalizace ale upadl do nemilosti, a to se na něm dost podepsalo. Stárnoucí herec bez publika trpěl, nakonec byl donucen k podepsání Anticharty. Možná doufal, že se před smrtí ještě vrátí k milovanému publiku. V roce 1980 však umírá jeho žena Zdenka, a několik měsíců po ní i on sám. Jeho dcera Jana je přežila jen o rok, pak také podlehla rakovině.

I když se herec vždycky zapřísahával, že by nikdy nerozbil rodinu, své ženě byl prakticky neustále nevěrný, z jednoho z románků dokonce vzešel syn, který byl dán k adopci. I když Werich působil jako laskavý medvěd, k ženám se často choval manipulativně a domácnosti vládl jako král. S dcerou měl komplikovaný vztah, přesto ho Jana velmi milovala. Říká se, že prožil románek například s tanečnicí Manon Chafour, a dokonce se spekuluje o tom, že právě ona byla tím tajemným Josefem, ženou, o níž Werich s přáteli mluvil v mužském rodě. Na sklonku života mu manželka Zdena byla spíš sestrou a o tom, jak moc tím trpěla, se můžeme jen dohadovat.

Jan Werich odešel v roce 1980, ale jeho odkaz žije dál. Ať už skrze jeho knihy, filmy nebo legendární hlášky, stále nás učí, že humor je nejlepší obranou proti hlouposti a že život bez smíchu nestojí za moc.

Tak až budete mít špatný den, zkuste si pustit jeho pohádku, film nebo jen přečíst pár jeho citátů a uvidíte, že svět bude hned o něco veselejší.

100 let republiky: Jak ženy trávily volný čas?